SLIVICE 2007 – rekonstrukce bitvy u Slivice roku 1945

V sobotu 12. května se u Slivice odehrála rekonstrukce bitvy, která tu proběhla 11. a 12. května roku 1945. Samotná akce začala již v 10 hodin, kdy si návštěvníci mohli zblízka prohlédnout výzbroj a výstroj jednotlivých armád, které se tehdy u Slivice střetly. Kromě techniky z období 2. světové války byla zde i výstava soudobé techniky, výzbroje a výstroje AČR, Policie ČR a Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje. Ve 13 hodin se konal pietní akt u Památníku vítězství, kdy k tomuto památníku byly položeny věnce.

Samotná rekonstrukce bitvy, která začala ve 14 hodin a zúčastnilo se jí přibližně 150 nadšenců v dobových uniformách a s dobovou technikou včetně tanku T–34 a jednoho letadla, trvala hodinu a půl. Poté se ještě konala dynamická ukázka soudobé protiletadlové vojenské techniky, včetně způsobů vedení boje AČR – 25. protiletadlová raketová brigáda (palebné prostředky KUB a S-10) a ukázka činnosti Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje – vyprošťování osob z havarovaného vozidla a hašení hořícího automobilu.

Mně osobně se akce velice líbila a nebýt nevlídného počasí, kdy účastníky, kterých v době rekonstrukce bitvy mohlo být okolo 5.000, přepadlo i několika minutové krupobití, tak by byl zážitek ještě určitě větší. Nezbývá mi nic jiného než-li všem, kteří se na sobotní akci podíleli, poděkovat a doufám, že příští rok se opět sejdeme na další rekonstrukci bitvy z roku 1945.
A jak to tenkrát vlastně vůbec bylo?

Slivice 1945

Městečko Milín s osadou Slivice a přilehlým okolím ležící ve středních Čechách asi 6 km jihovýchodně od Příbrami, se stalo ve dnech 11. 5. – 12. 5. 1945 svědkem jedné z posledních významnějších vojenských operací 2. světové války v Evropě.

Hledáme-li odpověď na otázku, proč právě zde tehdy došlo k oněm událostem, musíme zalistovat stránkami dějin závěrečných vojenských operací spojenců na našem území a v kontextu s tím zhodnotit také prosazování mocenských a politických ambicí uvnitř protinacistické koalice. Výmluvným vodítkem je chronologický sled bojových operací sovětských a amerických vojsk směřujících k dosažení demarkační čáry. Do konce dubna 1945 Rudá armáda úspěšně završila osvobozování slovensko-moravského pomezí, dne 26. 4. 1945 vyrvala nepříteli z rukou jihomoravskou metropoli Brno a pokračovala v ofenzivě ve směru Vyškov a Prostějov.

V té době, přesně 4. 5. 1945, vydal rovněž vrchní velitel spojeneckých expedičních sil v Evropě generál Dwight D. Eisenhower veliteli americké 12. skupiny armád generálu Omaru Bradleymu definitivní rozkaz k postupu amerických vojsk s cílem zahájit osvobozování západní a jihozápadní části Československa. Operační záměr byl těsně předtím, 30. 4. 1945, projednán mezi Eisenhowerem a náčelníkem generálního štábu Rudé armády generálem A. I. Antonovem. Eisenhower oznámil Sovětům, že postup amerických jednotek bude do hloubky přibližně 64 km až na předem dohodnutou linii procházející od severozápadu městem Plzní směrem k jihovýchodu, jak požadovala sovětská strana, aby nedošlo k údajnému promíchání spojeneckých vojsk. Naopak v následném telegramu Antonovovi Eisenhower uvedl, že „… předpokládá rychlý sovětský útok a zničení nepřátelské síly ve středu země.“

Jak se situace skutečně vyvíjela, dokazují následující fakta: večer 4. 5. 1945 v 19.30 předal telefonicky generál O. Bradley veliteli 3. americké armády generálu G. S. Pattonovi rozkaz vrchního velitele spojeneckých armád s tím, že právě Pattonův V. a XII. sbor 3. americké armády je pověřen úkolem při osvobozování Československa. Následný postup Američanů 5. 5. - 6. 5. na čs. území probíhal poměrně rychle, bez vážnějších problémů, takže se podařilo ve stanoveném termínu dosáhnout vytyčené linie. Bojové přesuny sovětských vojsk z Moravy, severního Rakouska i Saska byly podstatně těžší a komplikovanější. Mezitím vypuklo Pražské povstání. G. S. Patton, jenž osobně zaslechl zoufalé volání pražského povstaleckého rozhlasu s prosbami o pomoc, si o tom poznamenal do svého frontového deníku: „Myslím, že bychom jim měli jít na pomoc.“ Jeho nadřízený, generál Eisenhower, nabídl generálu Antonovovi, že spojenecká vojska postoupí ještě dál, až na čáru Labe - Vltava. Obratem 5. 5. přišla však z generálního štábu sovětské armády zamítavá odpověď s tím, že Rudá armáda již zahájila přípravu vlastní operace. Ve skutečnosti stály její jednotky několik set kilometrů od Prahy, zatímco Pattonovi zbývalo do našeho hlavního města asi 60 km…

Po návratu z nedělních bohoslužeb 6. 5. byl velitel 3. americké armády generál George Smith Patton zavolán k telefonu a jeho nadřízený generál Omar Bradley mu tlumočil nové Eisenhowerovy rozkazy reagující na sovětské stanovisko. Dochoval se záznam jejich rozhovoru: „Georgi, demarkační čáru, která prochází Plzní, nesmí tvůj V. a XII. sbor překročit“, řekl Bradley. „Kromě toho nesmíš, opakuji, nesmíš proniknout do větší hloubky než 5 mil za linii severovýchodně od Plzně. Ike (Eisenhower - pozn. aut.) si teď na konci války nepřeje s Rusy žádné mezinárodní komplikace.“ Ambiciózní a velice schopný Patton, chystající se po Plzni osvobodit též Prahu, byl hluboce zklamán, nicméně slíbil, s obhroublými kletbami na rtech, že rozkazy splní. Dál ku Praze směl provádět pouze intenzivní průzkum.

Ve většině obcí Příbramska se již od 5. 5. 1945 ujímaly moci národní revoluční výbory (NRV) utvářené ze zástupců jednotlivých složek ilegálního hnutí odporu. Formovaly se oddíly dobrovolníků a rovněž bylo mobilizováno čs. vojsko. Do Dobříše, Příbrami a Rožmitálu pod Třemšínem se v té době přemístily z okolních brdských lesů partyzánské skupiny organizované sovětskými parašutisty. Tyto síly však nebyly schopny poskytnout dostatečnou ochranu před mnohem početnějšími německými jednotkami vyzbrojenými těžkou bojovou technikou přemisťujícími se po 8. 5. 1945 napříč Příbramskem na jihozápad do amerického zajetí a odhodlanými vynutit si průjezd za každou cenu. Proto se mnohé NRV snažily navázat prostřednictvím telefonního spojení, kurýrů i jinak kontakt s Američany a požádat je o pomoc. Spojenci vycházeli této iniciativě zpravidla vstříc a dle svých možností prováděli aktivní průzkum i za pětimílovou stop-linií, s cílem přebírat nepřátelská uskupení do svého zajetí a tímto způsobem pomáhat domácímu obyvatelstvu ještě před příjezdem sovětské armády.

V pondělí 7. 5. 1945 ráno, po předchozím telefonátu mezi velitelstvím americké jednotky v Blatné a Lnářích a četnickými stanicemi v Rožmitále pod Třemšínem, na Březových Horách a v Příbrami, vyrazil ze Lnář konvoj průzkumných vozidel 4. tankové divize XII. amerického sboru 3. Pattonovy armády. Přes Starý Smolivec, Mýta a Roželov zamířil do Rožmitálu, kde byl na náměstí nadšeně přivítán obyvatelstvem. Po krátkém jednání na radnici se zástupci NRV pokračovali američtí průzkumníci přes Vranovice, Bohutín na Březové Hory a odtud do Příbrami, kam dorazili podle hlášení četnické stanice v 11.23 hod., a byli zde opět zahrnutí ovacemi od zástupu obyvatel v ulicích města. Tento obrázek se v podstatě opakoval všude, kam spojenci přijeli. Předseda příbramského NRV továrník František Pavlíček je požádal o pomoc před jednotkami SS z nedalekého SS - Truppenübungsplatz Böhmen na Sedlčansku a Benešovsku. Američané sdělili, že už takto přesáhli demarkační čáru a že z toho budou mít asi nepříjemnosti s Rusy. Přislíbili však, že zde uskuteční alespoň manifestační průjezd městem s obrněnými vozidly, aby přiměli německé jednotky v okolí nezasahovat proti Příbrami a naopak je nasměrovali na silnici Milín - Mirotice - Blatná do sběrného zajateckého tábora u Horažďovic. Také v následujících dnech, 9. 5. - 11. 5. 1945, se zde objevili američtí vojáci, kteří jeli vstříc kolonám SS, aby je odtransportovali do zajetí ve své zóně. Skupina, kterou vedl kapitán. Thomas Cook z velitelství 22. polního dělostřelectva 4. tankové divize ze Lnářů jednala v příbramském hotelu Horymír se zástupci města, velitelem mobilizované čs. vojenské posádky a partyzány ze skupiny Smrt fašismu kapitána Olesinského ohledně situace v regionu a stanovení operační čáry styku sovětských a amerických vojsk. Obdobné jednání s důstojníkem štábu sovětského 9. gardového mechanizovaného sboru generála M. V. Volkova z 6. gardové tankové armády 2. Ukrajinského frontu zde proběhlo rovněž 11. 5. 1945. Tehdy projel průzkum americké 4. tankové divize až na křižovatku Skalka u Dubence.

Ve středu 9. 5. 1945 přivítalo také další město na Příbramsku, Březnice, první americké vojáky. Informaci o jejich příjezdu podala četnická stanice z nedalekého Rožmitálu, která v 6.10 hod. telefonovala o tom, že se Američané chystají vyrazit z Rožmitálu do Březnice. Po slavnostním uvítání na radnici asi ve 14.30 hod. došlo k jednání ohledně ochrany města před projíždějícími německými jednotkami. Vzhledem k tomu, že Březnice ležela již za demarkační zónou, na „sovětské straně“, Američané nemohli v městě zůstat posádkou. Nabídli alespoň transportovat odtud kolony Němců dále na Blatnou, Kodov, Svéradice a Horažďovice do prostoru soustředění zajatců. Poručík F. J. Vegh zanechal na radnici písemný rozkaz plukovníka Creightona W. Abramse vydaný 8. 5. v 9.35 a adresovaný všem odbojovým skupinám NIVA a NRV. Obsahoval výzvu nestřílet na projíždějící nepřátelské jednotky směřující do zajateckých táborů, pokud Němci nezahájí palbu první. Tento rozkaz přímo souvisel s podepsáním podmínek kapitulace velitele SS-výcvikového prostoru na Sedlčansku a Benešovsku generála Alfreda Karrasche do rukou plukovníka Creightona W. Abramse v Kamýku nad Vltavou 9. 5. 1945 a plánovanými přesuny příslušníků SS do amerického zajetí.

Okolo 17:00 dorazila do Březnice první kolona SS v čele s velitelem v hodnosti generála, kterou Američané odvedli k Horažďovicím. Zanedlouho přijela další skupina Němců. Tu pak doprovázel ve směru na Blatnou a Lnáře štábní seržant Louis Kreiger, jenž byl pověřen svým americkým velitelem odbavovat nepřátelské oddíly a směrovat je do západní zóny. Někteří Němci se chovali odevzdaně až apaticky. Ne všichni němečtí vojáci se však smířili s porážkou a byli ochotni složit zbraně. Následujícího dne byl právě tento seržant zabit esesáky nedaleko Lnářů. Situace se značně zkomplikovala v podvečer 9. 5. a zvláště pak 10. 5. Od Příbrami přes Třebsko a Chrást přijížděli do Březnice příslušníci 3. pluku 1. Buňačenkovy divize ROA - vlasovci, kteří výrazným způsobem pomohli Pražskému povstání. Rovněž během přesunu do americké zóny uskutečnili několik ozbrojených střetnutí s ustupujícími Němci. Padlo při nich 94 německých vojáků a 12 vlasovců. A k poslednímu konfliktu došlo, když se od Milína přes Tochovice přiblížila k Březnici další kolona SS ze Sedlčanska a obě nepřátelská tělesa pak svedla tuhý boj o ústupovou komunikaci do americké zóny. Při přestřelce bylo použito dokonce i lehké dělostřelectvo a minomety. Výsledkem bylo několik desítek mrtvých SS, jen v Březnici jich padlo 37, a 4 vlasovci.

Do bojů zde zasáhli proti Němcům dne 10. 5. také příslušníci místní revoluční gardy snažící se zabránit esesákům v průjezdu městem. To vyvolalo ještě větší agresivitu nepřítele. Poté, kdy překonali zátarasy na předměstí Březnice, vnikli do nejbližších domů a bezohledně postříleli 14 místních občanů. Mezi zabitými byla i žena v osmém měsíci těhotenství Marie Švankmajerová. Březnický NRV se obrátil telefonicky s žádostí o pomoc na americkou posádku ve Lnářích a také na velitelství sovětské armády u Dobříše. Ve 14.30 dorazili do Březnice průzkumníci z roty D 25. jízdního pluku 4. americké tankové divize ze Lnářů s 12 lehkými tanky a doprovodnými vozidly. Německé vojsko odzbrojili a odvedli do své zóny. V souvislosti s těmito událostmi vydal dne 10. 5. 1945 velitel 4. americké tankové divize gen. W. A. Hoge rozkaz, který obsahoval vytyčení trasy přesunu pro německé vojsko ve směru Milín - Mirotice - Blatná - Horažďovice a pro vlasovce po ose Rožmitál - Lnáře. V odpoledních hodinách přijeli do Březnice také sovětští průzkumníci. Došlo k jednání s Američany, při čemž si spojenečtí důstojníci vyměnili mapy se zakreslením svých postavení. Konstatovali, že město leží v „sovětské zóně“. Pověření důstojníci se dohodli, že až do příjezdu Rudé armády bude v Březnici střežit motorizovaná jednotka Američanů. Následujícího dne, 11. 5. 1945 v odpoledních hodinách, se v Březnici objevili příslušníci sovětské tankové skupiny majora D. Plotnikova. I oni však museli ještě 12. 5. likvidovat odpor zbloudilých vojsk SS, odmítajících dostat se do ruského zajetí.

Po 9. 5. 1945 se do prostoru okolo strakonické silnice mezi Slivicí u Milína a Čimelicemi soustředily početně silné a dobře vyzbrojené zbytky německé armády pod velením generála a SS-gruppenführera Karl von Pücklera, velitele Waffen-SS v Čechách a na Moravě. Kromě SS se nacházeli na této komunikaci příslušníci wehrmachtu, bezpečnostních složek, okupačního aparátu, němečtí civilisté prchající před frontou apod. Poté, kdy se hlavní ústupová trasa - státní silnice ve směru na Písek a Strakonice – stala neprůjezdnou, rozhodl se fanatický nacista generál Pückler vybudovat zde opěrný rajón. Dne 9. 5. 1945 dal příkaz jednotkám zadního voje v oblasti Slivice a Milína vytvořit narychlo tři obranná pásma. Technika, včetně tanků, děl a minometů, byla rozmístěna po obvodu milínské kotliny. Hlavní síly se soustředily na linii Buk - Slivice - milínské nádraží - Kozí vrch. Mezi stanovišti těžké techniky se zakopala na strategických místech pěchota. Při této činnosti, která byla v příkrém rozporu s německým kapitulačním aktem, docházelo k terorizování okolního civilního obyvatelstva. Proti tomuto opěrnému bodu vyrazili z Příbrami dne 11. 5. 1945 partyzáni ze skupiny Smrt fašismu a členové revoluční gardy. Jeden oddíl postupoval od Brodu, další od Jeruzaléma a třetí od Hájů. V okamžiku, kdy se tito bojovníci dostali do palebného pásma německých zbraní, byli snadnými terči protivníka. Z vojenského hlediska neměla akce partyzánů sebemenší šanci na úspěch. Němci navíc využívali různých lstí a léček, při kterých nemilosrdně likvidovali soupeře. Postavení několika desítek partyzánů proti asi šestitisícové německé armádě bylo od samého počátku kritické, v podstatě beznadějné. Teprve úder sovětských vojsk 11. 5. 1945 v odpoledních a nočních hodinách znamenal definitivní konec bojů. Po předchozím průzkumu terénu následoval přepad pomocí děl a kaťuší. Palebné pozice si Rudá armáda vytvořila mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi. Obranný rajón nepřítele pokryla sovětská dělostřelecká palba, pak přišel útok pozemních vojsk. Význam této pravděpodobně poslední rozsáhlejší vojenské operace 2. světové války v Evropě umocňuje skutečnost, že se na ní bezprostředně podílely útvary tří ukrajinských frontů a nepřímo také jednotky amerického XII. sboru ve směru od Čimelic.

Asi ve 3 hodiny ráno 12. 5. 1945 utichla u Slivice střelba, Němci opustili své pozice a kapitulovali. O síle německého uskupení svědčí fakt, že střelecká divize 7. gardové armády zajaly po skončení bitvy na 6.000 příslušníků vojsk SS a ukořistily 2.000 transportérů s vojenským materiálem.

V Čimelicích - v Díkově rakovickém mlýně - skončilo složité a vleklé jednání, při kterém zástupci amerického a sovětského velení nakonec donutili generála Pücklera, aby jeho seskupení bezpodmínečně složilo zbraně. Než k tomu však došlo, pokusil se generál Pückler separátně vyjednávat jen s Američany. Dokonce se dostavil do štábu plukovníka Haydena Searse a žádal pro sebe a svou rodinu zajetí u Američanů, protože se bál, že ho blížící se Rusové popraví. Plukovník Sears mu tvrdě odpověděl, že nepřijímá jeho osobní kapitulaci a že teď by se měl chovat jako voják, vrátit se ke svým jednotkám a sdílet jejich osud. Plukovník Sears také striktně reagoval na rozkaz americké 3. armády předávaný XII. sborem jeho podřízeným divizím na území Čech. Původní znění rozkazu bylo následující: „1) Podle instrukcí vyššího velitelství setrváte na současných pozicích v Československu. 2) Všechny německé jednotky, které jsme překročili při našem postupu k plzeňské STOP-LINE před 00.01 hodinou 9. 5. 1945, jsou váleční zajatci a budou evakuováni do Německa. Ostatní jednotky nebo jednotliví vojáci, kteří pronikli po 00.01 9. 5. 1945, budou vráceni na STOP-LINE a předáni sovětské armádě. Němečtí civilisté, kteří se dostali k STOP-LINE, musí být donuceni, aby zůstali na místě. Německé civilní osoby, které pronikly dále, budou poslány na STOP-LINE a vráceny sovětské armádě… HQ 5th Corps, 12th Corps.“ Generál Pückler ještě nějaký čas odmítal vzdát se, nakonec však podlehl tlaku spojeneckého obklíčení a v 1.30 hod. kapitulační akt podepsal. Záhy nato se pak v rakovické části Čimelic u domku čp. 99 poblíž silnice zastřelil. Předtím ještě zabil svoji ženu, dceru a pobočníka. Za sovětskou stranu vedl jednání a kapitulační protokol podepsal velitel 104. gardové střelecké divize gardový generál Sergej Serjogin a za Američany náčelník štábu 4. tankové divize XII. sboru plukovník Allison.

Faktem zůstává, že se Rudá armáda podstatným způsobem podílela na porážce německých vojsk u nás. Jakékoliv zpochybňující tvrzení by bylo nespravedlivé. Zároveň však dnes již nikdo nemůže znevažovat ani zásluhy Američanů na osvobozování Československa. Nesmíme přejít mlčením rovněž účast vlasovců na osvobozovacích bojích. Zapomenuta by neměla být ani památka obětí z řad civilního obyvatelstva a domácího hnutí odporu, lidí, kteří obětovali za osvobození své země to nejdražší - vlastní životy.

Němými svědky té doby zůstanou desítky pomníků a pamětních desek připomínají oběti na životech z řad našich spoluobčanů a také sovětských a amerických vojáků, kteří položili život za osvobození Československa, a rovněž bezmála zapomenuté společné hroby tzv. vlasovců nebo příslušníků hitlerovské branné moci, které vypovídají o tragédii 20. století, jež by se neměla opakovat.

Zdroj:Velfl J.,Vostarek J.: Slivice 1945 - Poslední události 2. světové války na Příbramsku

Článek byl publikován na stránkách cz.altermedia.info v květnu 2007