Jeden z nejpečlivěji připravený pohřební ceremoniál, který kdy zinscenovala Třetí říše, se konal 9. června v Berlíně. Berlínské ulice se zahalily do černého sukna a v celém Německu byly všechny vlajky staženy na půl žerdi. Závěrečný obřad začal tóny Wagnerova smutečního pochodu z opery Soumrak bohů. Na pohřbu promluvil H. Himmler, který pronesl elegii o Heydrichově životě, a po něm vystoupil s krátkým projevem neskrývaně dojatý Hitler. Celé představení se odehrálo pod pečlivou taktovkou komise vedené ministrem propagandy J. Goebbelsem. Okázalost státního pohřbu nicméně nemohla zcela zakrýt skutečnost, že jen několik málo osob v Třetí říši Heydrichův odchod skutečně zarmoutil.
V době krutých represálií rozpoutaných nacisty bezprostředně po atentátu
nalezli parašutisté, díky představitelům pravoslavné církve, bezpečné útočiště
v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Pod tlakem razií se v
budově kostela postupně shromáždilo všech sedm parašutistů pobývajících v
Praze: Josef Bublík (výsadek BIOSCOP), Jozef Gabčík (výsadek ANTHROPOID), Jan
Hrubý (výsadek BIOSCOP), Jan Kubiš (výsadek ANTHROPOID), Adolf Opálka (výsadek
OUT DISTANCE), Jaroslav Švarc (výsadek TIN) a Josef Valčík (výsadek SILVER A).
Vladimír Petřek, kaplan kostela sv. Cyrila a Metoděje, se o ukryté muže
svědomitě staral. Sháněl pro ně potraviny, organizoval jejich schůzky s
pražskými odbojáři, zprostředkovával odborné ošetření Kubišova poraněného oka
atd. Parašutisté v těchto dnech prožívali nelehké dny. Z hlášení městského
rozhlasu, které k nim doléhalo, a ze stránek novin se neustále dovídali jména
dalších obětí. 10. června z ampliónu zazněla hrozná slova o osudu obce Lidice .
Rovněž se ale dostali k parašutistům i informace o ohlasech světové veřejnosti
na atentát. Většina těchto zpráv se shodovala v tom, že Češi tímto činem podali
důkaz, že se nesmířili s nacistickou okupací a jsou rozhodnuti dále bojovat za
svoji svobodu a nezávislost. Přesto byla nálada v kryptě stále stísněnější a
napjatější. Aby zastavili vraždění nevinných českých lidí, domluvili se Gabčík
s Kubišem, že se okupantům sami přihlásí. Litovali dokonce, že nebyli při
atentátu zabiti. Přemýšleli, že zajdou k Emanuelu Moravcovi, přede svědky se
přiznají k útoku na Heydricha a pak zastřelí kolaborantského ministra i sebe.
Navrhovali také, že si někde v parku sednou na lavičku, kolem krku si zavěsí
papír s nápisem „My jsme zabili Heydricha“ a otráví se. Ostatní parašutisté jim
tyto návrhy rozmluvili s tím, že by svou smrtí proud poprav stejně nezastavili.
Kapitán Bartoš (velitel výsadku SILVER A) slíbil ukrytým parašutistům, že
zorganizuje jejich odchod z Prahy do východních Čech a pak na Moravu. Bylo
ovšem nutné počkat, až se ve městě odvolají přísná bezpečnostní opatření. Plány
na záchranu ohrožených mužů promýšleli rovněž pražští odbojáři. Nebezpečí
plynoucí z toho, že na jednom místě je shromážděno mnoho hledaných osob, si
byli vědomi jak odbojáři, tak i představitelé pravoslavné církve. Dr. Petřek
např. navštívil dr. Stanovského, preláta svatovítské kapituly, a požádal ho o
azyl pro hledané muže, který by jim snad mohl být poskytnut na Strahově.
Katolický kněz však jeho prosbu odmítl. Nakonec se našel způsob jak parašutisty
dostat z Prahy. Ve čtvrtek ráno 18. června měl pro parašutisty přijet pohřební
vůz, který by je vyvezl po doposud nehlídané polní cestě u ďáblického hřbitova
ven z města. Osud tomu, ale bohužel, chtěl jinak.
Kombinace hrůzy z vyvražďování celých rodin, vyhlazení Lidic a na druhé straně
příslib beztrestnosti a vysokých finančních odměn nakonec vykonaly své.
Parašutista Karel Čurda ze skupiny OUT DISTANCE, který ihned po atentátu
opustil Prahu a ukrýval se u své matky v Nové Hlíně u Třeboně, nakonec podlehl
vlastnímu strachu a zradil. Nejprve napsal 13. června 1942 udavačský dopis, v
němž označil Gabčíka a Kubiše za pachatele atentátu. Když se nedostavila
očekávaná reakce, vydal se 16. června 1942 osobně do Prahy a krátce před
polednem se přihlásil v budově řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci. Zde
svou obsáhlou výpovědí způsobil senzaci, neboť až do té doby bylo veškeré
pátrání nacistů po atentátnících bezvýsledné. Čurda gestapu udal všechny
pracovníky parašutistů, které osobně znal, a to nejen v Praze, ale i v
Pardubicích, Lázních Bělohrad a Plzni. Svou zradou způsobil smrt desítek
vlastenců i jejich rodinám. Již druhého dne ráno zahájilo gestapo rozsáhlou
razii v bytech spolupracovníků parašutistů. Jako první přišla na řadu rodina
Moravcových z Biskupcovy ulice v Praze - Žižkově. Po nich následovali další a
další vlastenci. Použitím nejbrutálnějších vyšetřovacích metod se gestapu
podařilo v odpoledních hodinách 17. června 1942 zjistit, kde se parašutisté
ukrývají. Velitel zbraní SS v Čechách a na Moravě SS-Brigadeführer Karl von
Treuefeld vydal 18. června 1942 ve 3:45 hodin rozkaz náhradnímu praporu
„Deutschland“ a strážnímu praporu „Prag“ k obklíčení čtvrti kolem kostela sv.
Cyrila a Metoděje. Vnější i vnitřní obkličovací kruh byl uzavřen ve 4:15 hodin.
Před půl pátou pronikla úderná skupina gestapáků a dvaceti pěti mužů SS do
kostela bočním vchodem. Postup vetřelců přerušil výstřel z galerie, po němž
následoval další. První útočníci byli zasaženi. Noční hlídku na galerii tuto
noc držel Opálka, Kubiš a Bublík. Zbývající čtyři muži byli v zakryté kryptě.
Jakmile střelbu zaslechly jednotky SS rozmístěné v okolních domech, zahájily
namátkovou palbu, která roztříštila podlouhlá okna kostela. Parašutisté, kteří
se předtím kryli za mohutnými sloup galerie, pokryté nyní střepy skla z
roztříštěných oken, se stáhli ke kůru. Příslušníci SS dostali za úkol vniknout
do kostela, obsadit kůr a zatknout parašutisty živé. Několikačlenné skupiny
esesmanů vbíhaly postupně do chrámu a po vystřílení zásobníků se zase neúspěšně
vracely zpět. Jejich raněných přibývalo. Po necelých dvou hodinách od
proniknutí do kostela došla Němcům trpělivost. Přestalo jim záležet na tom, aby
dostali parašutisty živé, potřebovali akci co nejdřív ukončit. Proto rozhodli,
aby byly použity ruční granáty.
Jako první z obránců kůru byl těžce zraněn Josef Bublík. Ačkoliv měl obě nohy
rozsekané střepinami granátu, ještě chvíli pokračoval ve střelbě, než si
vlastní pistoli přiložil ke spánku. Stejnou smrt si zvolil, v bezvýchodné
situaci s tříštivou zlomeninou pravé paže, Adolf Opálka, který navíc v poslední
chvíli před stisknutím spouště rozkousl ampuli s jedem. Když palba utichla tak
konečně gestapáci a vojáci SS vtrhli na kůr. Opálka byl už po smrti, ale Bublík
a Kubiš, ležící v krvi vytékající z četných zranění způsobených výbuchem
granátu, ještě žili. Němci je proto rychle naložili do auta a transportovali do
nemocnice. Během jízdy zemřel Bublík a asi dvacet minut po něm i Kubiš.
Před sedmou hodinou padla poslední naděje zbývajících čtyř parašutistů, že o
nich Němci nevědí. Otvor větráku ve stropě byl odkryt a dovnitř dolehl hlas,
který patřil českému tlumočníku pražského gestapa: „Vzdejte se! Nikomu se nic
nestane.“ Jedinou odpovědí mu bylo několik výstřelů z pistole namířených do
otvoru. Poté k nim promluvil zmučeným hlasem ztýraný Dr. Petřek. „My jsme Češi.
Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“ zaznělo zespodu rozhořčený hlas, který
ještě hlasitějším výkřikem doplnil druhý muž: „Nikdy!“ A opět zaznělo několik
výstřelů.
Ke kostelu se zatím na německý rozkaz dostavili ze stanice na Sokolské ulici se
svou hasičskou technikou a bouracím zařízením členové požárního sboru města
Praha. Němci však pořád chtějí, aby jim parašutisté padli do rukou živí. Malým
okénkem metají dovnitř bombičky se slzným plynem. Parašutisté je však obratně
vyhazují zpátky ven na ulici. Konečně zavlečou hasiči k okénku hadice a pustí
do nich vodu. Podzemní krypta se začne plnit vodou. Esesáci se snaží do hrobky
vniknout i poklopem v podlaze kostela. První z nich byli těžce zraněni palbou.
Pak se ze zdola ozvaly čtyři osamocené výstřely. Dalším útokům už nikdo odpor
nekladl. Všichni čtyři parašutisté ukončili svůj život posledními náboji, které
jim zbyly. Dva z nich zároveň požili jed.
Nacisté si vylévali zlost i na mrtvolách svých protivníků. Zbavili je hlav, z
nichž pět preparovali, a hlavy Gabčíka a Kubiše naložili do fixačního lihového
roztoku. Skleněné nádoby s nimi pak používali při výslechu žen, které s
parašutisty spolupracovaly. Podle zprávy ČTK z 26. června 1942 byla vypsaná
odměna dvaceti miliónů korun rozdělena mezi šedesát dvě osoby, které pomohly k
dopadení atentátníků. Po pěti miliónech dostali Čurda a další bývalý
parašutista Gerik a zbytek připadl sedmi Němcům a padesáti třem občanům
protektorátu, jejichž jména zůstala dodnes utajena.
Zradou parašutisty Karla Čurdy bylo pátrání gestapa po pachatelích atentátu
nasměrováno rovněž na Pardubicko, kde působil výsadek SILVER A. V důsledku
Čurdovy zrady přišel o život nejen jeho velitel, kapitán Alfréd Bartoš
(zastřelil se 21. června 1942 v Pardubicích), ale došlo i ke spáchání dalšího
bestiálního zločinu, tentokrát v osadě Ležáky na Chrudimsku, kde byla od ledna
1942 umístěna radiostanice Libuše. Po získání informace o existenci ilegální
radiostanice v Ležákách zahájilo gestapo 20. června 1942 zatýkání v obcích
Ležáky, Dachov, Včelákov a Miřetice. O čtyři dny později – ve středu 24. června
- byl proveden proti celé osadě Ležáky zásah, kterého se zúčastnili příslušníci
gestapa, Schupa a SS z Pardubic a Hradce Králové. Celá osada byla neprodyšně
uzavřena a její obyvatelé byli soustředěni v opuštěném lomu, odkud byli později
převezeni do Pardubic. Všech devět usedlostí v obci bylo vyrabováno a následně
zapáleno. Na pardubickém zámečku ležáckým ženám odebrali děti, které byly poté
odeslány do Prahy (odtud přes Lodž do Chmelu, kde stopy po nich mizí – po válce
byly nalezeny pouze sestry Jarmila a Marie Šťulíkovi). Ještě téhož dne večer
bylo 33 dospělých obyvatel Ležáků zastřeleno na popravišti u pardubického
Zámečku. Zbývající dospělí byli na stejném místě zavražděni později nebo
zahynuli v koncentračním táboře. Jeden ze spolupracovníků výsadku SILVER A
spáchal sebevraždu. Ležácká tragédie si tak celkem vyžádala životy
sedmapadesáti vlastenců.
Podobný osud jako Lidic a Ležáků měl stihnout i vesnici Bernartice u Tábora,
spolupracující s výsadkem INTRANSITIVE, který přistál na Rožmitálsku v noci z
29. na 30. dubna 1942, a osada Bohdašín a Končiny na Náchodsku. Od spáchání
těchto zločinů však nacisty zřejmě odradila vlna odporu, která se v zahraničí
zvedla jako reakce na vyvraždění Lidic, a proto se v represáliích omezili na
zavraždění skutečných spolupracovníků parašutistů. V Bernarticích tak bylo v
průběhu stanného práva popraveno 24 osob. Dalších dvaadvacet bernartických
občanů se nevrátilo z koncentračního tábora. Proti osadám Bohdašín a Končiny,
ve kterých se skrýval radiotelegrafista výsadku SILVER A Jiří Potůček, provedli
nacisté několik perzekučních akcí, při nichž zatkli 18 osob. Patnáct z nich
bylo popraveno 9. července 1942 na popravišti v pardubickém Zámečku.
Součástí msty za Heydrichovu smrt bylo nejen vyvraždění Lidic a Ležáků, ale i
popravení stovky českých vlastenců. Pražský stanný soud odsoudil od 28. května
do 24. června 1942 (tedy za necelý měsíc) k trestu smrti 448 osob, z toho 381
mužů a 67 žen. Ve stejné době zasedající stanný soud v Brně odsoudil k trestu
smrti dalších 247 osob, z toho 208 mužů a 39 žen. Za dobu činnosti stanných
soudů bylo na území protektorátu popraveno 1.585 vlastenců (včetně 173 mužů
zavražděných v Lidicích, jimiž se stanný soud vůbec nezabýval). Perzekuční
opatření byla použita k cílevědomé likvidaci české inteligence. Její
příslušníci totiž tvořili přes 21% popravených.
Ve čtvrtek 3. září 1942 uspořádali nacisté v Petschkově paláci v Praze
„veřejný“ soudní proces s představiteli pravoslavné církve, kteří se podíleli
na ukrývání parašutistů. Rozsudek byl připraven předem. Václav Čikl, biskup
Gorazd a Jan Sonnevend byli popraveni v Kobylisích 4. září 1942 ve 14:35 hodin,
Dr. Petřek o den později. Dne 26. září 1942 došlo na základě obvinění z
„velezrádné činnosti“ k rozpuštění pravoslavné církve a zabavení jejího
majetku.
Skupina „parašutistů“ (spolupracovníci parašutistů a příbuzní těch z nich,
kteří se atentátu přímo zúčastnili, tedy rodiny Jana Kubiše a Josefa Valčíka;
Gabčíkovi příbuzní od žalářování a následné smrti uchránilo to, že byli občany
Slovenského štátu), jak se jí tehdy říkalo, byla v pátek 23. října odeslána do
koncentračního tábora Mauthausen. Po příjezdu do Mauthausenu nikdo z početné
skupiny pomocníků parašutistů a jejich příbuzných netušil, že v té době před
sebou mají jen několik hodin života. Největší poprava v dějinách tábora byla
zahájena 24. října 1942 v půl deváté ráno. Krátce před tři čtvrtě na šest večer
bude dokonáno. Toho dne bylo výstřelem do týla zavražděno 257 spolupracovníků
parašutistů. Dalších jednatřicetičlenná skupina přišla na řadu v Mauthausenu na
řadu 26. ledna 1943. Do vlny teroru nastartované atentátem patří také zostřený
režim a zvýšený počet likvidovaných českých vězňů ve věznicích a koncentračních
táborech. Přesná čísla o zavražděných se pravděpodobně nikdy nedozvíme.
Ve středu 5. srpna odeslal britský ministr zahraničí Antony Eden
československému ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi dopis obsahující
mimořádně důležité sdělení týkající se postoje vlády Jejího Veličenstva k
Mnichovu. Teprve tímto aktem, následujícím po atentátu a krvavých represáliích
nacistů na českém obyvatelstvu, oduznala Velká Británie mnichovskou dohodu. O
necelé dva měsíce později – 29. září 1942 – signoval za přítomnosti generála
Charlese de Gaulla a předsedy československé exilové vlády msgre. Jana Šrámka
ministr zahraničí Jan Masaryk prohlášení francouzského Národního výboru, že
mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou od samotného počátku. Úkol daný výsadku
ANTHROPOID byl splněn.