V poslední době jsem zejména na internetu zaregistroval několik
historicky neopodstatněných útoků na tzv. československé legionáře z dob první
světové války. Téma československých legií není dnes příliš známo ani
popularizováno. Tento nedostatek se snažím svým článek alespoň částečně
napravit.
Již od počátku první světové války se ve státech tzv. Dohody (Rusko, Francie, Anglie) formovaly jednotky českých dobrovolníků. Mnozí Češi totiž viděli v této válce možnost, jak vojenským vystoupením na straně nepřátel Rakouska-Uherska zajistit samostatnost pro země Koruny české. Kromě dobrovolníků ve Francii (pozdější Rota Nazdar), v Anglii, Srbsku či USA vznikla již 28. září 1914 v carském Rusku tzv. Česká družina (do poloviny září se přihlásilo více než 700 Čechů a 16 Slováků). První bojové zkušenosti získávali legionáři v nebezpečných průzkumných akcích na frontě i v rakouském týlu. Tato činnost českých „rozvědčíků“ byla velitelstvími jednotlivých ruských divizí vysoce hodnocena a to vedlo k rozhodnutí doplňovat jejich řídnoucí řady z rychle rostoucího počtu českých zajatců.
Čeští průzkumníci získali v ruské armádě pověst výborných vojáků a jejich malé jednotky byly považovány za elitní (do ledna 1916 více než 400 příslušníků Družiny bylo vyznamenáno svatojiřským křížem a sedm z nich se stalo rytíři tohoto řádu, když získali všechny jeho čtyři stupně). Kromě průzkumu byli používáni i k ochraně štábů divizí a v době velkého ústupu v roce 1915 i k nevděčné (a mnohým z nich nenáviděné) službě za frontou, kdy měli za úkol zadržovat prchající ruské vojáky a vracet je do bojových linií.
Díky přílivu nových dobrovolníků se československý pluk mohl 17. dubna 1916 přeměnit v Československou střeleckou brigádu o dvou plucích, z nichž každý měl dva prapory o čtyřech rotách. V říjnu 1916 měla brigáda něco málo přes 5.500 mužů. Další příliv dobrovolníků však vázl. Ruský hlavní stan se neodvažoval zvyšovat početní stavy českých jednotek a ani Svaz československých spolků na Rusi (zastřešující krajanský orgán) neměl zájem na jejich růstu. Převratnou změnu přinesla teprve ruská revoluce na jaře 1917. Svržení ruského carismu bylo přivítáno s velikými nadějemi. Po tomto převratu částečně padla omezení pro nábor do československého vojska, a tak byl 5. dubna 1917 vytvořen 3. pluk.
Před tzv. Kerenského (pojmenované podle premiéra revoluční vlády) ofenzívou se podařilo spojit československou brigádu v jednu taktickou jednotku. V rámci této ofenzívy byla přidělena k 11. armádě a byl ji svěřen podružný úkol u ukrajinského městečka Zborova. Den D pro československou jednotku nastal 2. července 1917 (ofenzíva začala již 1.července). Československým praporům se podařilo zlomit odpor nepřítele i na mimořádně opevněném návrší Mogila a po šestihodinovém boji pronikla brigáda až do hloubky 3 – 5,5 km rakousko-uherské armády. Československá brigáda zajala 62 důstojníků, 3.150 vojáků, 15 děl a mnoho strojních pušek. Takový byl výsledek útoku několika praporů Československé střelecké brigády, 3 500 nedostatečně vyzbrojených mužů, kteří dosáhli nejvýraznějšího a vlastně jediného úspěchu ofenzívy, na níž se podílely tři armády a která jinak zcela selhala. Dne 19. července 1917 tedy přešly nepřátelské divize do protiútoku, který přinesl drtivou porážku a další rozklad ustupující ruské armády.
Politická situace se v Rusku stávala čím dál tím více spletitější, což vyvrcholilo 7. listopadu (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v Rusku platil), kdy provedli německou vládou dovezení bolševici v Petrohradě převrat a postupně přebrali moc ve většině Ruska. Bolševici se nikterak netajili tím, že jsou ochotni okamžitě zahájit jednání o všeobecném míru a 3. března roku 1918 skutečně uzavřela sovětská vláda s Centrálními mocnostmi v Brestu Litevském separátní mír.
Pro čs. legie to znamenalo hrozivou nejistotu. Jediným řešením se jevil urychlený odjezd ze země. V té době se legie nacházely na Ukrajině, která vyhlásila koncem ledna 1918 nezávislost (již 7. února obsadily rudé oddíly Kyjev). Pohyb padesátitisícového vojska, tehdy vlastně jediné řádné armády na ruském území, z Ukrajiny do Vladivostoku znepokojoval sovětskou vládu. Z Vladivostoku se měli čs. legie dostat do Francie. Při přesunu legie odevzdávaly zbraně Sovětům na základě dohody (čs. legie se měly přesouvat nikoliv jako „bojové jednotky“, nýbrž jako „skupina svobodných občanů“ opatřených k sebeobraně pouze stanoveným počtem zbraní). V době, kdy se čs. legie začaly pomalu přesouvat na východ, ze Sibiře vlak za vlakem odvážel zajaté vojáky centrálních mocností na západ, aby podle dohody s bolševiky včas doplnili prořídlé linie německých a rakousko-uherských vojsk.
Po mnoha menších incidentech mezi legionáři a komunisty se v Čeljabinsku 14. května 1918 odehrál incident přímo osudový. Kdosi z vlaku, který převážel propuštěné zajatce, vyhodil kus železa, který zasáhl a těžce zranil jednoho legionáře. Jeho kamarádi vlak zastavili, jeden ze zajatců byl označen během prohlídky za pachatele a československými dobrovolníky v rozjitřené atmosféře na místě ubit. Do konfliktu zasáhly oddíly místního sovětu. Zatkly čs. stráž a pak i delegaci, která se příští den pokusila záležitost vysvětlit. Na oplátku ráno 17. května obsadili legionáři celkem snadno celé město, osvobodily zadržované a odzbrojili sovětské jednotky. Mezitím do Čeljabinsku přijížděli zástupci legionářů a ovlivněni hrozivým vývojem přijali na sjezdu rozhodnutí, že legie se do Vladivostoku dostanou vlastní silou, „vlastním pořádkem“, bez spoléhání na politické vedení a přání Tomáše Garrigue Masaryka, který jakékoliv vystoupení proti bolševikům zapovídal. Také Moskva přitvrdila postoj a Trockij, velitel Rudé armády, 25. května přikázal: „Každý Čechoslovák, který bude přistižen se zbraní v ruce na železnici, budiž zastřelen na místě. Každý oddíl, ve kterém bude nalezen jen jeden ozbrojený československý voják, nechť je vyložen z vozů a internován v zajateckém táboře.“ Československým legiím tak byla fakticky Sověty vyhlášena válka.
Naše legie, přestože byly slabě vyzbrojeny (někteří vojáci měli vintovky, jiní pouze tašky s patronami, místo pušek hole, sekery a lopatky), začaly dobývat několikatisícová města jedno po druhém (Mariinsk během hodiny, Novonikolajevsk během 40 minut…). Jednu z nejtěžších bitev pochodu na východ svedli legionáři 4. června při postupu na Samaru. V rozsáhlém rovinatém terénu před Samarou se zdvihá před stanicí Lipjagi návrší, na němž bolševici vybudovali siť zákopů. Odvážným manévrem, kdy bolševické jednotky byly napadeny ze tří stran, legionáři bitvu vyhráli (padlo 30 Čechoslováků naproti 1.500 padlých na druhé straně). 8. června pak byla dobyta Samara a další den se spojily východně od Omska Vojcechovského a Gajdovy jednotky. Postup československých jednotek potom směřoval nejen k jejich vzájemnému spojení, ale i k rozšiřování dobytého území na jih a sever. Dne 4. července vypuklo v Ufě úspěšné protisovětské povstání a o dva dny později se východně od tohoto města setkaly Čečkovy a Vojcechovského jednotky. V druhé polovině července se podařilo legionářům odříznout na Volze sovětské evropské Rusko od Sibiře, a zcela tak znemožnit další transport statisíců zajatců centrálních mocností na bojiště světové války. 6. srpna padla Kazaňská pevnost a do rukou legionářů se dostal ruský zlatý poklad, který byl předán samarské vládě.
Na východě Gajdovy jednotky zlomily odpor Sovětů před Irkutskem a 11. července jej bez boje obsadily. Cesta k Bajkalskému jezeru, nejobávanějšímu úseku magistrály – sovětskými oddíly dobře střežené horské soutěsky protkané systémem železničních tunelů, byla otevřena. Teprve odvážným vpád do týlu sovětských oddíl provedených na lodích otevřel Gajdovi cestu na Čitu, vstříc jednotkám československé vladivostocké skupiny. Po tříměsíčních nepřetržitých bojích byla 1. září sibiřská magistrála v čs. rukou. „Čechoslováci“, dříve takřka neznámí, se stali ve světě pojmem.
Nepřítel ale nezahálel. Během srpna se mu podařilo soustředit v Povolží a na severním Urale pět armád. Početně tyto síly dvojnásobně převyšovaly jednotky československých legionářů a jejich ruských spojenců. Legionáři této přesile nemohli čelit (tolik slibovaná pomoc spojenců stále nepřicházela) a tak 10. září byli nuceni opustil Kazaň, 12. září ustoupili ze Simbirska. S vojenskými neúspěchy upadalo i bojové odhodlání unavených legionářů. Českoslovenští vojáci začali pochybovat, zda jejich vyčerpávající boje proti sovětským vojskům souvisejí s hlavním cílem (s bojem za národní svobodu a státní samostatnost), pro který dobrovolně vstoupili do svých jednotek. V první dekádě října 1918 ustoupili legionáři ze Syzraně, Stavropolu a Samary a hlavním opěrným bodem obrany se stala Ufa. V tomto začínajícím vnitřním rozkladu československého vojska (rozklad vojska měly na svědomí pětiměsíční každodenní těžké boje, jež legie stáli nemálo obětí, a to, že slibovaná pomoc velké reorganizované ruské armády popř. dohodových spojenců byla stále v nedohlednu) zastihla legionáře zpráva o 28. říjnu 1918 a o konci války v Evropě. Jásot a nadšení, s jakými prožívali tyto události občané v nové republice, bychom v legionářských jednotkách rozmístěných na obrovských prostorách ruské říše hledali marně. Fyzicky unavení a vyčerpaní legionáři obě zprávy přijali celkem klidně a bez emocí.
Přestože bojový duch armády začal ochabovat a narůstaly neshody mezi mužstvem a důstojníky, zasáhli legionáři do bojů o Perm, kde se znovu přesvědčili, že veškerá tíha bojů zůstává na nich. Pocit hořkého zklamání dovršily události z 18. listopadu 1918 v Omsku. Tamní „všeruskou“ esersko-menševickou vládu (tzv. Direktorium), která svými prohlášeními o pokračování války proti Německu si na podzim 1918 získalo sympatie legionářů, svrhla skupina ruských vyšších důstojníků a nastolila vládu admirála Kolčaka. Pochybnosti o smyslu dalšího boje se prohloubily.
V prosinci došlo k reorganizaci československého vojska v Rusku, jejichž cílem měla být přeměna dosavadního dobrovolnického vojsko v pravidelnou armádu. V lednu 1919 se legionářské pluky postupně stahovaly z fronty, kde předaly obranné úseky útvarům ruské armády. Rozkaz generála Syrového z 27. ledna 1919 pak stanovil úsek železniční trati mezi Novonikolajevskem a Irkutskem za operační území Československého vojska. Úkoly, jimiž byla každá ze tří divizí pověřena, se zcela vymykaly základním vojenským zásadám, jež se uplatňovaly na evropském válčišti. 1. divize pod velením plukovníka Karla Voženílka měla kontrolovat úsek dlouhý 500 km, 2. divize, které stál v čele plukovník Ludvík Krejčí, dostala za úkol kontrolovat úsek dlouhý 890 km a 3. divizi, které velel podplukovník Lev Prchala, čekal úsek nejdelší, dlouhý 960 km.
Rozhodnutí o přesunu z fronty do hloubky Sibiře přirozeně neznamenalo, že pro československé jednotky boje skončily. Kolem sibiřské magistrály působilo mnoho ozbrojených útvarů (dříve rozprášené jednotky rudé armády, zběhové od vznikající sibiřské ruské armády, němečtí nebo maďarští zajatci, bolševické oddíly či bezpočet partyzánských a povstaleckých jednotek). V březnu a dubnu 1919 převládaly boje proti těmto různým bandám, které poškozovaly trať a ostřelovaly projíždějící vlaky. V květnu legionáři přešli k taktice útočných výpadů na jih a na sever od magistrály. Operace vedené k řece Manu a výpad v prostoru Nižněudinska skončil rozprášením bolševických jednotek, a tak byl na delší dobu zajištěn klidný průjezd vlaků v tomto úseku magistrály.
Kolčakova armáda se během léta a podzimu 1919 rychlým tempem rozpadala v důsledku zesílené ofenzívy Rudé armády. Ohroženy spolu s ruskou armádou byly pochopitelně i československé jednotky. Jejich přesun na východ pokračoval, ale všichni žádali jejich pomoc: kolčakovci, kozáci, Děnikin, spojenci….
Do rukou Rudé armády padl v červenci 1919 Čeljabinsk, Jekatěrinburg a mnoho dalších měst. V polovině listopadu propuklo neúspěšné protikolčakovské povstání ve Vladivostoku. V tisku se objevovaly stále častěji výpady proti československým vojákům: Rusové nechtěli chápat, že legie skutečně odejdou. Na konci prosince 1919 zvítězil protikolčakovský převrat v Irkutsku, zatímco se ještě západně od města přesunovaly na východ vlaky s legionáři, s Kolčakem a s ruským zlatým pokladem. Situace na trati mezi Nižněudinskem a Irkutskem byla vážná. Proto se admirál Kolčak rozhodl 4. ledna 1920 požádat Spojence, aby vzali jeho osobu i zlatý poklad pod ochranu. Bylo mu vyhověno a vlaky dostaly československou ochranu. Irkutský sovět vyslal přijíždějícím vlakům vstříc delegaci, aby jednala o vydání admirála Kolčaka. Pokud by neuspěla, měly být československé ešelony odzbrojeny a mělo jim být zabráněno v cestě na východ. Vzhledem k síle sovětských vojsk to tentokrát nebyly plané hrozby. Na rozkaz generála Maurice Janina (nejvyššího velitele spojeneckých vojsk na Sibiři) byl Kolčak na irkutském nádraží vydán bolševikům. 7. února byl admirál Kolčak v Irkutsku popraven. Ruský zlatý poklad zůstal pod dohledem československé a ruské stráže ve vagónech a byl předán sovětským orgánům až po odjezdu posledního československého vlaku z Irkutska směrem na Vladivostok 1. března 1920.
Předání ruského zlatého pokladu sovětským orgánům v podstatě znamenalo tečku za boji československého vojska v Rusku s vojsky sovětské vlády. Není jistě pochyb o tom, že legionáři nepohlíželi na bolševiky se sympatiemi. Pro ně byli bolševici viníky rozvratu Ruska a těmi, kteří za německé peníze uzavřeli s Německem potupný mír. Ukázalo se, že v Rusku neexistují síly, které by byly schopny využít vojenských úspěchů legií v bojích s bolševiky k nastolení demokracie v zemi a k obnovení východní protiněmecké fronty. Po kapitulaci Německa v listopadu1918 ztratil pro legionáře další pobyt v Rusku smysl. Československé vojsko, které pak do značné míry pozbylo svůj původní dobrovolnický charakter, už jen plnilo závazky vůči Spojencům a zabezpečovalo obdivuhodnou vynalézavostí a energií svou vlastní existenci a bezpečný návrat domů.
Největší počet legionářů byl z vladivostockého přístavu odtransportován mezi prosincem 1919 a zářím 1920, poslední československé ešelony se do Vladivostoku dostaly až počátkem června 1920. Celkem odtud bylo odtud vypraveno 42 lodních transportů, které odvezly 72.644 osob. Českoslovenští legionáři zanechali v Rusku 3.652 padlých a 739 nezvěstných.
