Mně osobně se akce velice líbila a nebýt nevlídného počasí, kdy účastníky,
kterých v době rekonstrukce bitvy mohlo být okolo 5.000, přepadlo i několika
minutové krupobití, tak by byl zážitek ještě určitě větší. Nezbývá mi nic
jiného než-li všem, kteří se na sobotní akci podíleli, poděkovat a doufám, že
příští rok se opět sejdeme na další rekonstrukci bitvy z roku 1945.
A jak to tenkrát vlastně vůbec bylo?
Slivice 1945
Městečko Milín s osadou Slivice a přilehlým okolím ležící ve středních Čechách asi 6 km jihovýchodně od Příbrami, se stalo ve dnech 11. 5. – 12. 5. 1945 svědkem jedné z posledních významnějších vojenských operací 2. světové války v Evropě.
Hledáme-li odpověď na otázku, proč právě zde tehdy došlo k oněm událostem,
musíme zalistovat stránkami dějin závěrečných vojenských operací spojenců na
našem území a v kontextu s tím zhodnotit také prosazování mocenských a
politických ambicí uvnitř protinacistické koalice. Výmluvným vodítkem je chronologický
sled bojových operací sovětských a amerických vojsk směřujících k dosažení
demarkační čáry. Do konce dubna 1945 Rudá armáda úspěšně završila osvobozování
slovensko-moravského pomezí, dne 26. 4. 1945 vyrvala nepříteli z rukou
jihomoravskou metropoli Brno a pokračovala v ofenzivě ve směru Vyškov a
Prostějov.
V té době, přesně 4. 5. 1945, vydal rovněž vrchní velitel spojeneckých
expedičních sil v Evropě generál Dwight D. Eisenhower veliteli americké 12.
skupiny armád generálu Omaru Bradleymu definitivní rozkaz k postupu amerických
vojsk s cílem zahájit osvobozování západní a jihozápadní části Československa.
Operační záměr byl těsně předtím, 30. 4. 1945, projednán mezi Eisenhowerem a
náčelníkem generálního štábu Rudé armády generálem A. I. Antonovem. Eisenhower
oznámil Sovětům, že postup amerických jednotek bude do hloubky přibližně 64 km
až na předem dohodnutou linii procházející od severozápadu městem Plzní směrem
k jihovýchodu, jak požadovala sovětská strana, aby nedošlo k údajnému
promíchání spojeneckých vojsk. Naopak v následném telegramu Antonovovi
Eisenhower uvedl, že „... předpokládá rychlý sovětský útok a zničení nepřátelské
síly ve středu země.“
Jak se situace skutečně vyvíjela, dokazují následující fakta: večer 4. 5. 1945
v 19.30 předal telefonicky generál O. Bradley veliteli 3. americké armády
generálu G. S. Pattonovi rozkaz vrchního velitele spojeneckých armád s tím, že
právě Pattonův V. a XII. sbor 3. americké armády je pověřen úkolem při
osvobozování Československa. Následný postup Američanů 5. 5. - 6. 5. na čs.
území probíhal poměrně rychle, bez vážnějších problémů, takže se podařilo ve
stanoveném termínu dosáhnout vytyčené linie. Bojové přesuny sovětských vojsk z
Moravy, severního Rakouska i Saska byly podstatně těžší a komplikovanější. Mezitím
vypuklo Pražské povstání. G. S. Patton, jenž osobně zaslechl zoufalé volání
pražského povstaleckého rozhlasu s prosbami o pomoc, si o tom poznamenal do
svého frontového deníku: „Myslím, že bychom jim měli jít na pomoc.“ Jeho
nadřízený, generál Eisenhower, nabídl generálu Antonovovi, že spojenecká vojska
postoupí ještě dál, až na čáru Labe - Vltava. Obratem 5. 5. přišla však z
generálního štábu sovětské armády zamítavá odpověď s tím, že Rudá armáda již
zahájila přípravu vlastní operace. Ve skutečnosti stály její jednotky několik
set kilometrů od Prahy, zatímco Pattonovi zbývalo do našeho hlavního města asi
60 km...
Po návratu z nedělních bohoslužeb 6. 5. byl velitel 3. americké armády generál
George Smith Patton zavolán k telefonu a jeho nadřízený generál Omar Bradley mu
tlumočil nové Eisenhowerovy rozkazy reagující na sovětské stanovisko. Dochoval
se záznam jejich rozhovoru: „Georgi, demarkační čáru, která prochází Plzní,
nesmí tvůj V. a XII. sbor překročit“, řekl Bradley. „Kromě toho nesmíš,
opakuji, nesmíš proniknout do větší hloubky než 5 mil za linii severovýchodně
od Plzně. Ike (Eisenhower - pozn. aut.) si teď na konci války nepřeje s Rusy
žádné mezinárodní komplikace.“ Ambiciózní a velice schopný Patton, chystající
se po Plzni osvobodit též Prahu, byl hluboce zklamán, nicméně slíbil, s
obhroublými kletbami na rtech, že rozkazy splní. Dál ku Praze směl provádět
pouze intenzivní průzkum.
Ve většině obcí Příbramska se již od 5. 5. 1945 ujímaly moci národní revoluční
výbory (NRV) utvářené ze zástupců jednotlivých složek ilegálního hnutí odporu.
Formovaly se oddíly dobrovolníků a rovněž bylo mobilizováno čs. vojsko. Do
Dobříše, Příbrami a Rožmitálu pod Třemšínem se v té době přemístily z okolních
brdských lesů partyzánské skupiny organizované sovětskými parašutisty. Tyto
síly však nebyly schopny poskytnout dostatečnou ochranu před mnohem
početnějšími německými jednotkami vyzbrojenými těžkou bojovou technikou
přemisťujícími se po 8. 5. 1945 napříč Příbramskem na jihozápad do amerického
zajetí a odhodlanými vynutit si průjezd za každou cenu. Proto se mnohé NRV
snažily navázat prostřednictvím telefonního spojení, kurýrů i jinak kontakt s
Američany a požádat je o pomoc. Spojenci vycházeli této iniciativě zpravidla
vstříc a dle svých možností prováděli aktivní průzkum i za pětimílovou
stop-linií, s cílem přebírat nepřátelská uskupení do svého zajetí a tímto
způsobem pomáhat domácímu obyvatelstvu ještě před příjezdem sovětské armády.
V pondělí 7. 5. 1945 ráno, po předchozím telefonátu mezi velitelstvím americké
jednotky v Blatné a Lnářích a četnickými stanicemi v Rožmitále pod Třemšínem,
na Březových Horách a v Příbrami, vyrazil ze Lnář konvoj průzkumných vozidel 4.
tankové divize XII. amerického sboru 3. Pattonovy armády. Přes Starý Smolivec,
Mýta a Roželov zamířil do Rožmitálu, kde byl na náměstí nadšeně přivítán
obyvatelstvem. Po krátkém jednání na radnici se zástupci NRV pokračovali
američtí průzkumníci přes Vranovice, Bohutín na Březové Hory a odtud do
Příbrami, kam dorazili podle hlášení četnické stanice v 11.23 hod., a byli zde
opět zahrnutí ovacemi od zástupu obyvatel v ulicích města. Tento obrázek se v
podstatě opakoval všude, kam spojenci přijeli. Předseda příbramského NRV
továrník František Pavlíček je požádal o pomoc před jednotkami SS z nedalekého
SS - Truppenübungsplatz Böhmen na Sedlčansku a Benešovsku. Američané sdělili,
že už takto přesáhli demarkační čáru a že z toho budou mít asi nepříjemnosti s
Rusy. Přislíbili však, že zde uskuteční alespoň manifestační průjezd městem s
obrněnými vozidly, aby přiměli německé jednotky v okolí nezasahovat proti
Příbrami a naopak je nasměrovali na silnici Milín - Mirotice - Blatná do
sběrného zajateckého tábora u Horažďovic. Také v následujících dnech, 9. 5. -
11. 5. 1945, se zde objevili američtí vojáci, kteří jeli vstříc kolonám SS, aby
je odtransportovali do zajetí ve své zóně. Skupina, kterou vedl kapitán. Thomas
Cook z velitelství 22. polního dělostřelectva 4. tankové divize ze Lnářů
jednala v příbramském hotelu Horymír se zástupci města, velitelem mobilizované
čs. vojenské posádky a partyzány ze skupiny Smrt fašismu kapitána Olesinského
ohledně situace v regionu a stanovení operační čáry styku sovětských a
amerických vojsk. Obdobné jednání s důstojníkem štábu sovětského 9. gardového
mechanizovaného sboru generála M. V. Volkova z 6. gardové tankové armády 2.
Ukrajinského frontu zde proběhlo rovněž 11. 5. 1945. Tehdy projel průzkum
americké 4. tankové divize až na křižovatku Skalka u Dubence.
Ve středu 9. 5. 1945 přivítalo také další město na Příbramsku, Březnice, první americké
vojáky. Informaci o jejich příjezdu podala četnická stanice z nedalekého
Rožmitálu, která v 6.10 hod. telefonovala o tom, že se Američané chystají
vyrazit z Rožmitálu do Březnice. Po slavnostním uvítání na radnici asi ve 14.30
hod. došlo k jednání ohledně ochrany města před projíždějícími německými
jednotkami. Vzhledem k tomu, že Březnice ležela již za demarkační zónou, na
„sovětské straně“, Američané nemohli v městě zůstat posádkou. Nabídli alespoň
transportovat odtud kolony Němců dále na Blatnou, Kodov, Svéradice a
Horažďovice do prostoru soustředění zajatců. Poručík F. J. Vegh zanechal na
radnici písemný rozkaz plukovníka Creightona W. Abramse vydaný 8. 5. v 9.35 a
adresovaný všem odbojovým skupinám NIVA a NRV. Obsahoval výzvu nestřílet na
projíždějící nepřátelské jednotky směřující do zajateckých táborů, pokud Němci
nezahájí palbu první. Tento rozkaz přímo souvisel s podepsáním podmínek
kapitulace velitele SS-výcvikového prostoru na Sedlčansku a Benešovsku generála
Alfreda Karrasche do rukou plukovníka Creightona W. Abramse v Kamýku nad
Vltavou 9. 5. 1945 a plánovanými přesuny příslušníků SS do amerického zajetí.
Okolo 17:00 dorazila do Březnice první kolona SS v čele s velitelem v hodnosti
generála, kterou Američané odvedli k Horažďovicím. Zanedlouho přijela další
skupina Němců. Tu pak doprovázel ve směru na Blatnou a Lnáře štábní seržant
Louis Kreiger, jenž byl pověřen svým americkým velitelem odbavovat nepřátelské
oddíly a směrovat je do západní zóny. Někteří Němci se chovali odevzdaně až
apaticky. Ne všichni němečtí vojáci se však smířili s porážkou a byli ochotni
složit zbraně. Následujícího dne byl právě tento seržant zabit esesáky nedaleko
Lnářů. Situace se značně zkomplikovala v podvečer 9. 5. a zvláště pak 10. 5. Od
Příbrami přes Třebsko a Chrást přijížděli do Březnice příslušníci 3. pluku 1.
Buňačenkovy divize ROA - vlasovci, kteří výrazným způsobem pomohli Pražskému
povstání. Rovněž během přesunu do americké zóny uskutečnili několik ozbrojených
střetnutí s ustupujícími Němci. Padlo při nich 94 německých vojáků a 12
vlasovců. A k poslednímu konfliktu došlo, když se od Milína přes Tochovice
přiblížila k Březnici další kolona SS ze Sedlčanska a obě nepřátelská tělesa
pak svedla tuhý boj o ústupovou komunikaci do americké zóny. Při přestřelce bylo
použito dokonce i lehké dělostřelectvo a minomety. Výsledkem bylo několik
desítek mrtvých SS, jen v Březnici jich padlo 37, a 4 vlasovci.
Do bojů zde zasáhli proti Němcům dne 10. 5. také příslušníci místní revoluční
gardy snažící se zabránit esesákům v průjezdu městem. To vyvolalo ještě větší
agresivitu nepřítele. Poté, kdy překonali zátarasy na předměstí Březnice,
vnikli do nejbližších domů a bezohledně postříleli 14 místních občanů. Mezi
zabitými byla i žena v osmém měsíci těhotenství Marie Švankmajerová. Březnický
NRV se obrátil telefonicky s žádostí o pomoc na americkou posádku ve Lnářích a
také na velitelství sovětské armády u Dobříše. Ve 14.30 dorazili do Březnice
průzkumníci z roty D 25. jízdního pluku 4. americké tankové divize ze Lnářů s
12 lehkými tanky a doprovodnými vozidly. Německé vojsko odzbrojili a odvedli do
své zóny. V souvislosti s těmito událostmi vydal dne 10. 5. 1945 velitel 4.
americké tankové divize gen. W. A. Hoge rozkaz, který obsahoval vytyčení trasy
přesunu pro německé vojsko ve směru Milín - Mirotice - Blatná - Horažďovice a
pro vlasovce po ose Rožmitál - Lnáře. V odpoledních hodinách přijeli do
Březnice také sovětští průzkumníci. Došlo k jednání s Američany, při čemž si
spojenečtí důstojníci vyměnili mapy se zakreslením svých postavení.
Konstatovali, že město leží v „sovětské zóně“. Pověření důstojníci se dohodli,
že až do příjezdu Rudé armády bude v Březnici střežit motorizovaná jednotka
Američanů. Následujícího dne, 11. 5. 1945 v odpoledních hodinách, se v Březnici
objevili příslušníci sovětské tankové skupiny majora D. Plotnikova. I oni však
museli ještě 12. 5. likvidovat odpor zbloudilých vojsk SS, odmítajících dostat
se do ruského zajetí.
Po 9. 5. 1945 se do prostoru okolo strakonické silnice mezi Slivicí u Milína a
Čimelicemi soustředily početně silné a dobře vyzbrojené zbytky německé armády
pod velením generála a SS-gruppenführera Karl von Pücklera, velitele Waffen-SS
v Čechách a na Moravě. Kromě SS se nacházeli na této komunikaci příslušníci
wehrmachtu, bezpečnostních složek, okupačního aparátu, němečtí civilisté
prchající před frontou apod. Poté, kdy se hlavní ústupová trasa - státní
silnice ve směru na Písek a Strakonice – stala neprůjezdnou, rozhodl se
fanatický nacista generál Pückler vybudovat zde opěrný rajón. Dne 9. 5. 1945
dal příkaz jednotkám zadního voje v oblasti Slivice a Milína vytvořit narychlo
tři obranná pásma. Technika, včetně tanků, děl a minometů, byla rozmístěna po
obvodu milínské kotliny. Hlavní síly se soustředily na linii Buk - Slivice -
milínské nádraží - Kozí vrch. Mezi stanovišti těžké techniky se zakopala na
strategických místech pěchota. Při této činnosti, která byla v příkrém rozporu
s německým kapitulačním aktem, docházelo k terorizování okolního civilního
obyvatelstva. Proti tomuto opěrnému bodu vyrazili z Příbrami dne 11. 5. 1945
partyzáni ze skupiny Smrt fašismu a členové revoluční gardy. Jeden oddíl
postupoval od Brodu, další od Jeruzaléma a třetí od Hájů. V okamžiku, kdy se
tito bojovníci dostali do palebného pásma německých zbraní, byli snadnými terči
protivníka. Z vojenského hlediska neměla akce partyzánů sebemenší šanci na
úspěch. Němci navíc využívali různých lstí a léček, při kterých nemilosrdně
likvidovali soupeře. Postavení několika desítek partyzánů proti asi
šestitisícové německé armádě bylo od samého počátku kritické, v podstatě
beznadějné. Teprve úder sovětských vojsk 11. 5. 1945 v odpoledních a nočních
hodinách znamenal definitivní konec bojů. Po předchozím průzkumu terénu
následoval přepad pomocí děl a kaťuší. Palebné pozice si Rudá armáda vytvořila
mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi. Obranný rajón nepřítele
pokryla sovětská dělostřelecká palba, pak přišel útok pozemních vojsk. Význam
této pravděpodobně poslední rozsáhlejší vojenské operace 2. světové války v Evropě
umocňuje skutečnost, že se na ní bezprostředně podílely útvary tří ukrajinských
frontů a nepřímo také jednotky amerického XII. sboru ve směru od Čimelic.
Asi ve 3 hodiny ráno 12. 5. 1945 utichla u Slivice střelba, Němci opustili své
pozice a kapitulovali. O síle německého uskupení svědčí fakt, že střelecká
divize 7. gardové armády zajaly po skončení bitvy na 6.000 příslušníků vojsk SS
a ukořistily 2.000 transportérů s vojenským materiálem.
V Čimelicích - v Díkově rakovickém mlýně - skončilo složité a vleklé jednání,
při kterém zástupci amerického a sovětského velení nakonec donutili generála
Pücklera, aby jeho seskupení bezpodmínečně složilo zbraně. Než k tomu však
došlo, pokusil se generál Pückler separátně vyjednávat jen s Američany. Dokonce
se dostavil do štábu plukovníka Haydena Searse a žádal pro sebe a svou rodinu
zajetí u Američanů, protože se bál, že ho blížící se Rusové popraví. Plukovník
Sears mu tvrdě odpověděl, že nepřijímá jeho osobní kapitulaci a že teď by se
měl chovat jako voják, vrátit se ke svým jednotkám a sdílet jejich osud.
Plukovník Sears také striktně reagoval na rozkaz americké 3. armády předávaný
XII. sborem jeho podřízeným divizím na území Čech. Původní znění rozkazu bylo
následující: „1) Podle instrukcí vyššího velitelství setrváte na současných
pozicích v Československu. 2) Všechny německé jednotky, které jsme překročili
při našem postupu k plzeňské STOP-LINE před 00.01 hodinou 9. 5. 1945, jsou
váleční zajatci a budou evakuováni do Německa. Ostatní jednotky nebo jednotliví
vojáci, kteří pronikli po 00.01 9. 5. 1945, budou vráceni na STOP-LINE a
předáni sovětské armádě. Němečtí civilisté, kteří se dostali k STOP-LINE, musí
být donuceni, aby zůstali na místě. Německé civilní osoby, které pronikly dále,
budou poslány na STOP-LINE a vráceny sovětské armádě... HQ 5th Corps, 12th
Corps.“ Generál Pückler ještě nějaký čas odmítal vzdát se, nakonec však podlehl
tlaku spojeneckého obklíčení a v 1.30 hod. kapitulační akt podepsal. Záhy nato
se pak v rakovické části Čimelic u domku čp. 99 poblíž silnice zastřelil.
Předtím ještě zabil svoji ženu, dceru a pobočníka. Za sovětskou stranu vedl
jednání a kapitulační protokol podepsal velitel 104. gardové střelecké divize
gardový generál Sergej Serjogin a za Američany náčelník štábu 4. tankové divize
XII. sboru plukovník Allison.
Faktem zůstává, že se Rudá armáda podstatným způsobem podílela na porážce
německých vojsk u nás. Jakékoliv zpochybňující tvrzení by bylo nespravedlivé.
Zároveň však dnes již nikdo nemůže znevažovat ani zásluhy Američanů na osvobozování
Československa. Nesmíme přejít mlčením rovněž účast vlasovců na osvobozovacích
bojích. Zapomenuta by neměla být ani památka obětí z řad civilního obyvatelstva
a domácího hnutí odporu, lidí, kteří obětovali za osvobození své země to
nejdražší - vlastní životy.
Němými svědky té doby zůstanou desítky pomníků a pamětních desek připomínají
oběti na životech z řad našich spoluobčanů a také sovětských a amerických
vojáků, kteří položili život za osvobození Československa, a rovněž bezmála
zapomenuté společné hroby tzv. vlasovců nebo příslušníků hitlerovské branné
moci, které vypovídají o tragédii 20. století, jež by se neměla opakovat.
Zdroj:Velfl J.,Vostarek J.: Slivice 1945 - Poslední události 2. světové války na Příbramsku
Článek byl publikován na stránkách cz.altermedia.info v květnu 2007