Operace Anthropoid – následky

Dne 4. června 1942 v půl osmé ráno Reinhard Heydrich zemřel. Němečtí profesoři Hamperl a Werich podepsali následující text úřední zprávy: „Smrt nastala následkem poškození životně důležitých parenchymatických orgánů bakteriemi, případně jedy, které vnikly s výbušnou střepinou a které se usadily v pohrudnici, v bránici a v okolí sleziny, nahromadily se a poškodily…“. O půlnoci z 6. na 7. června 1942 byla jeho rakev převezena za svitu pochodní na Pražský hrad.

Jeden z nejpečlivěji připravený pohřební ceremoniál, který kdy zinscenovala Třetí říše, se konal 9. června v Berlíně. Berlínské ulice se zahalily do černého sukna a v celém Německu byly všechny vlajky staženy na půl žerdi. Závěrečný obřad začal tóny Wagnerova smutečního pochodu z opery Soumrak bohů. Na pohřbu promluvil H. Himmler, který pronesl elegii o Heydrichově životě, a po něm vystoupil s krátkým projevem neskrývaně dojatý Hitler. Celé představení se odehrálo pod pečlivou taktovkou komise vedené ministrem propagandy J. Goebbelsem. Okázalost státního pohřbu nicméně nemohla zcela zakrýt skutečnost, že jen několik málo osob v Třetí říši Heydrichův odchod skutečně zarmoutil.

V době krutých represálií rozpoutaných nacisty bezprostředně po atentátu nalezli parašutisté, díky představitelům pravoslavné církve, bezpečné útočiště v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Pod tlakem razií se v budově kostela postupně shromáždilo všech sedm parašutistů pobývajících v Praze: Josef Bublík (výsadek BIOSCOP), Jozef Gabčík (výsadek ANTHROPOID), Jan Hrubý (výsadek BIOSCOP), Jan Kubiš (výsadek ANTHROPOID), Adolf Opálka (výsadek OUT DISTANCE), Jaroslav Švarc (výsadek TIN) a Josef Valčík (výsadek SILVER A).

Vladimír Petřek, kaplan kostela sv. Cyrila a Metoděje, se o ukryté muže svědomitě staral. Sháněl pro ně potraviny, organizoval jejich schůzky s pražskými odbojáři, zprostředkovával odborné ošetření Kubišova poraněného oka atd. Parašutisté v těchto dnech prožívali nelehké dny. Z hlášení městského rozhlasu, které k nim doléhalo, a ze stránek novin se neustále dovídali jména dalších obětí. 10. června z ampliónu zazněla hrozná slova o osudu obce Lidice . Rovněž se ale dostali k parašutistům i informace o ohlasech světové veřejnosti na atentát. Většina těchto zpráv se shodovala v tom, že Češi tímto činem podali důkaz, že se nesmířili s nacistickou okupací a jsou rozhodnuti dále bojovat za svoji svobodu a nezávislost. Přesto byla nálada v kryptě stále stísněnější a napjatější. Aby zastavili vraždění nevinných českých lidí, domluvili se Gabčík s Kubišem, že se okupantům sami přihlásí. Litovali dokonce, že nebyli při atentátu zabiti. Přemýšleli, že zajdou k Emanuelu Moravcovi, přede svědky se přiznají k útoku na Heydricha a pak zastřelí kolaborantského ministra i sebe. Navrhovali také, že si někde v parku sednou na lavičku, kolem krku si zavěsí papír s nápisem „My jsme zabili Heydricha“ a otráví se. Ostatní parašutisté jim tyto návrhy rozmluvili s tím, že by svou smrtí proud poprav stejně nezastavili.

Kapitán Bartoš (velitel výsadku SILVER A) slíbil ukrytým parašutistům, že zorganizuje jejich odchod z Prahy do východních Čech a pak na Moravu. Bylo ovšem nutné počkat, až se ve městě odvolají přísná bezpečnostní opatření. Plány na záchranu ohrožených mužů promýšleli rovněž pražští odbojáři. Nebezpečí plynoucí z toho, že na jednom místě je shromážděno mnoho hledaných osob, si byli vědomi jak odbojáři, tak i představitelé pravoslavné církve. Dr. Petřek např. navštívil dr. Stanovského, preláta svatovítské kapituly, a požádal ho o azyl pro hledané muže, který by jim snad mohl být poskytnut na Strahově. Katolický kněz však jeho prosbu odmítl. Nakonec se našel způsob jak parašutisty dostat z Prahy. Ve čtvrtek ráno 18. června měl pro parašutisty přijet pohřební vůz, který by je vyvezl po doposud nehlídané polní cestě u ďáblického hřbitova ven z města. Osud tomu, ale bohužel, chtěl jinak.

Kombinace hrůzy z vyvražďování celých rodin, vyhlazení Lidic a na druhé straně příslib beztrestnosti a vysokých finančních odměn nakonec vykonaly své. Parašutista Karel Čurda ze skupiny OUT DISTANCE, který ihned po atentátu opustil Prahu a ukrýval se u své matky v Nové Hlíně u Třeboně, nakonec podlehl vlastnímu strachu a zradil. Nejprve napsal 13. června 1942 udavačský dopis, v němž označil Gabčíka a Kubiše za pachatele atentátu. Když se nedostavila očekávaná reakce, vydal se 16. června 1942 osobně do Prahy a krátce před polednem se přihlásil v budově řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci. Zde svou obsáhlou výpovědí způsobil senzaci, neboť až do té doby bylo veškeré pátrání nacistů po atentátnících bezvýsledné. Čurda gestapu udal všechny pracovníky parašutistů, které osobně znal, a to nejen v Praze, ale i v Pardubicích, Lázních Bělohrad a Plzni. Svou zradou způsobil smrt desítek vlastenců i jejich rodinám. Již druhého dne ráno zahájilo gestapo rozsáhlou razii v bytech spolupracovníků parašutistů. Jako první přišla na řadu rodina Moravcových z Biskupcovy ulice v Praze - Žižkově. Po nich následovali další a další vlastenci. Použitím nejbrutálnějších vyšetřovacích metod se gestapu podařilo v odpoledních hodinách 17. června 1942 zjistit, kde se parašutisté ukrývají. Velitel zbraní SS v Čechách a na Moravě SS-Brigadeführer Karl von Treuefeld vydal 18. června 1942 ve 3:45 hodin rozkaz náhradnímu praporu „Deutschland“ a strážnímu praporu „Prag“ k obklíčení čtvrti kolem kostela sv. Cyrila a Metoděje. Vnější i vnitřní obkličovací kruh byl uzavřen ve 4:15 hodin.

Před půl pátou pronikla úderná skupina gestapáků a dvaceti pěti mužů SS do kostela bočním vchodem. Postup vetřelců přerušil výstřel z galerie, po němž následoval další. První útočníci byli zasaženi. Noční hlídku na galerii tuto noc držel Opálka, Kubiš a Bublík. Zbývající čtyři muži byli v zakryté kryptě. Jakmile střelbu zaslechly jednotky SS rozmístěné v okolních domech, zahájily namátkovou palbu, která roztříštila podlouhlá okna kostela. Parašutisté, kteří se předtím kryli za mohutnými sloup galerie, pokryté nyní střepy skla z roztříštěných oken, se stáhli ke kůru. Příslušníci SS dostali za úkol vniknout do kostela, obsadit kůr a zatknout parašutisty živé. Několikačlenné skupiny esesmanů vbíhaly postupně do chrámu a po vystřílení zásobníků se zase neúspěšně vracely zpět. Jejich raněných přibývalo. Po necelých dvou hodinách od proniknutí do kostela došla Němcům trpělivost. Přestalo jim záležet na tom, aby dostali parašutisty živé, potřebovali akci co nejdřív ukončit. Proto rozhodli, aby byly použity ruční granáty.

Jako první z obránců kůru byl těžce zraněn Josef Bublík. Ačkoliv měl obě nohy rozsekané střepinami granátu, ještě chvíli pokračoval ve střelbě, než si vlastní pistoli přiložil ke spánku. Stejnou smrt si zvolil, v bezvýchodné situaci s tříštivou zlomeninou pravé paže, Adolf Opálka, který navíc v poslední chvíli před stisknutím spouště rozkousl ampuli s jedem. Když palba utichla tak konečně gestapáci a vojáci SS vtrhli na kůr. Opálka byl už po smrti, ale Bublík a Kubiš, ležící v krvi vytékající z četných zranění způsobených výbuchem granátu, ještě žili. Němci je proto rychle naložili do auta a transportovali do nemocnice. Během jízdy zemřel Bublík a asi dvacet minut po něm i Kubiš.

Před sedmou hodinou padla poslední naděje zbývajících čtyř parašutistů, že o nich Němci nevědí. Otvor větráku ve stropě byl odkryt a dovnitř dolehl hlas, který patřil českému tlumočníku pražského gestapa: „Vzdejte se! Nikomu se nic nestane.“ Jedinou odpovědí mu bylo několik výstřelů z pistole namířených do otvoru. Poté k nim promluvil zmučeným hlasem ztýraný Dr. Petřek. „My jsme Češi. Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“ zaznělo zespodu rozhořčený hlas, který ještě hlasitějším výkřikem doplnil druhý muž: „Nikdy!“ A opět zaznělo několik výstřelů.

Ke kostelu se zatím na německý rozkaz dostavili ze stanice na Sokolské ulici se svou hasičskou technikou a bouracím zařízením členové požárního sboru města Praha. Němci však pořád chtějí, aby jim parašutisté padli do rukou živí. Malým okénkem metají dovnitř bombičky se slzným plynem. Parašutisté je však obratně vyhazují zpátky ven na ulici. Konečně zavlečou hasiči k okénku hadice a pustí do nich vodu. Podzemní krypta se začne plnit vodou. Esesáci se snaží do hrobky vniknout i poklopem v podlaze kostela. První z nich byli těžce zraněni palbou. Pak se ze zdola ozvaly čtyři osamocené výstřely. Dalším útokům už nikdo odpor nekladl. Všichni čtyři parašutisté ukončili svůj život posledními náboji, které jim zbyly. Dva z nich zároveň požili jed.

Nacisté si vylévali zlost i na mrtvolách svých protivníků. Zbavili je hlav, z nichž pět preparovali, a hlavy Gabčíka a Kubiše naložili do fixačního lihového roztoku. Skleněné nádoby s nimi pak používali při výslechu žen, které s parašutisty spolupracovaly. Podle zprávy ČTK z 26. června 1942 byla vypsaná odměna dvaceti miliónů korun rozdělena mezi šedesát dvě osoby, které pomohly k dopadení atentátníků. Po pěti miliónech dostali Čurda a další bývalý parašutista Gerik a zbytek připadl sedmi Němcům a padesáti třem občanům protektorátu, jejichž jména zůstala dodnes utajena.

Zradou parašutisty Karla Čurdy bylo pátrání gestapa po pachatelích atentátu nasměrováno rovněž na Pardubicko, kde působil výsadek SILVER A. V důsledku Čurdovy zrady přišel o život nejen jeho velitel, kapitán Alfréd Bartoš (zastřelil se 21. června 1942 v Pardubicích), ale došlo i ke spáchání dalšího bestiálního zločinu, tentokrát v osadě Ležáky na Chrudimsku, kde byla od ledna 1942 umístěna radiostanice Libuše. Po získání informace o existenci ilegální radiostanice v Ležákách zahájilo gestapo 20. června 1942 zatýkání v obcích Ležáky, Dachov, Včelákov a Miřetice. O čtyři dny později – ve středu 24. června - byl proveden proti celé osadě Ležáky zásah, kterého se zúčastnili příslušníci gestapa, Schupa a SS z Pardubic a Hradce Králové. Celá osada byla neprodyšně uzavřena a její obyvatelé byli soustředěni v opuštěném lomu, odkud byli později převezeni do Pardubic. Všech devět usedlostí v obci bylo vyrabováno a následně zapáleno. Na pardubickém zámečku ležáckým ženám odebrali děti, které byly poté odeslány do Prahy (odtud přes Lodž do Chmelu, kde stopy po nich mizí – po válce byly nalezeny pouze sestry Jarmila a Marie Šťulíkovi). Ještě téhož dne večer bylo 33 dospělých obyvatel Ležáků zastřeleno na popravišti u pardubického Zámečku. Zbývající dospělí byli na stejném místě zavražděni později nebo zahynuli v koncentračním táboře. Jeden ze spolupracovníků výsadku SILVER A spáchal sebevraždu. Ležácká tragédie si tak celkem vyžádala životy sedmapadesáti vlastenců.

Podobný osud jako Lidic a Ležáků měl stihnout i vesnici Bernartice u Tábora, spolupracující s výsadkem INTRANSITIVE, který přistál na Rožmitálsku v noci z 29. na 30. dubna 1942, a osada Bohdašín a Končiny na Náchodsku. Od spáchání těchto zločinů však nacisty zřejmě odradila vlna odporu, která se v zahraničí zvedla jako reakce na vyvraždění Lidic, a proto se v represáliích omezili na zavraždění skutečných spolupracovníků parašutistů. V Bernarticích tak bylo v průběhu stanného práva popraveno 24 osob. Dalších dvaadvacet bernartických občanů se nevrátilo z koncentračního tábora. Proti osadám Bohdašín a Končiny, ve kterých se skrýval radiotelegrafista výsadku SILVER A Jiří Potůček, provedli nacisté několik perzekučních akcí, při nichž zatkli 18 osob. Patnáct z nich bylo popraveno 9. července 1942 na popravišti v pardubickém Zámečku.

Součástí msty za Heydrichovu smrt bylo nejen vyvraždění Lidic a Ležáků, ale i popravení stovky českých vlastenců. Pražský stanný soud odsoudil od 28. května do 24. června 1942 (tedy za necelý měsíc) k trestu smrti 448 osob, z toho 381 mužů a 67 žen. Ve stejné době zasedající stanný soud v Brně odsoudil k trestu smrti dalších 247 osob, z toho 208 mužů a 39 žen. Za dobu činnosti stanných soudů bylo na území protektorátu popraveno 1.585 vlastenců (včetně 173 mužů zavražděných v Lidicích, jimiž se stanný soud vůbec nezabýval). Perzekuční opatření byla použita k cílevědomé likvidaci české inteligence. Její příslušníci totiž tvořili přes 21% popravených.

Ve čtvrtek 3. září 1942 uspořádali nacisté v Petschkově paláci v Praze „veřejný“ soudní proces s představiteli pravoslavné církve, kteří se podíleli na ukrývání parašutistů. Rozsudek byl připraven předem. Václav Čikl, biskup Gorazd a Jan Sonnevend byli popraveni v Kobylisích 4. září 1942 ve 14:35 hodin, Dr. Petřek o den později. Dne 26. září 1942 došlo na základě obvinění z „velezrádné činnosti“ k rozpuštění pravoslavné církve a zabavení jejího majetku.

Skupina „parašutistů“ (spolupracovníci parašutistů a příbuzní těch z nich, kteří se atentátu přímo zúčastnili, tedy rodiny Jana Kubiše a Josefa Valčíka; Gabčíkovi příbuzní od žalářování a následné smrti uchránilo to, že byli občany Slovenského štátu), jak se jí tehdy říkalo, byla v pátek 23. října odeslána do koncentračního tábora Mauthausen. Po příjezdu do Mauthausenu nikdo z početné skupiny pomocníků parašutistů a jejich příbuzných netušil, že v té době před sebou mají jen několik hodin života. Největší poprava v dějinách tábora byla zahájena 24. října 1942 v půl deváté ráno. Krátce před tři čtvrtě na šest večer bude dokonáno. Toho dne bylo výstřelem do týla zavražděno 257 spolupracovníků parašutistů. Dalších jednatřicetičlenná skupina přišla na řadu v Mauthausenu na řadu 26. ledna 1943. Do vlny teroru nastartované atentátem patří také zostřený režim a zvýšený počet likvidovaných českých vězňů ve věznicích a koncentračních táborech. Přesná čísla o zavražděných se pravděpodobně nikdy nedozvíme.

Ve středu 5. srpna odeslal britský ministr zahraničí Antony Eden československému ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi dopis obsahující mimořádně důležité sdělení týkající se postoje vlády Jejího Veličenstva k Mnichovu. Teprve tímto aktem, následujícím po atentátu a krvavých represáliích nacistů na českém obyvatelstvu, oduznala Velká Británie mnichovskou dohodu. O necelé dva měsíce později – 29. září 1942 – signoval za přítomnosti generála Charlese de Gaulla a předsedy československé exilové vlády msgre. Jana Šrámka ministr zahraničí Jan Masaryk prohlášení francouzského Národního výboru, že mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou od samotného počátku. Úkol daný výsadku ANTHROPOID byl splněn.