Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Viktor Dyk a nacionalismus

31. 08. 2008 19:52:25
Viktor Dyk (narodil se 31. prosince roku 1877) patří k nejvýraznějším představitelům českého nacionalismu a v jeho životě se jako paprsek v kapce vody věrně odráží osud celého hnutí. Viktor Dyk svůj nacionalismus nedostal darem, ale těžce se k němu protrpěl. Poté k němu přilnul nekritickou, bezvýhradnou láskou, která neustále musela snášet konflikt ideálu a skutečnosti.

U Dyka se začíná ke slovu hlásit národní cit v roce 1897 při tzv. prosincových bouří, které vypukly po pádu Badeniho vlády. Svůj přerod v nacionalistu popisuje Dyk v brožuře Ovzduší mých studentských románů. „Procitl ve mně živý pocit solidarity národní, dlouho násilně potlačený nebo aspoň mnohými jinými vlivy do pozadí zatlačený. Můj internacionalism nesnesl projev Mommsenův, nůž profesora Pfersche a vítězný pochod buršáků do Schlaraffie. Ozdobil jsem se slovanskou trikolórou k pohoršení Stanislava K. Neumanna, když jsem s ní přišel do redakce Moderní revue v ulici Karolíny Světlé. A ony prosincové dny strávil jsem na ulici.”


Aby se přetvořil z „modernisty“ v tradicionalistu, musel Dyk na sobě hodně a nesmlouvavě pracovat. Láska k národu brala všude vrch a současně se prohlubovala ve směru poznání, že obrozený český národ může být definitivně zajištěn jen ve vlastním samostatném státě. Naopak T. G. Masaryk nebyl o naší samostatnosti přesvědčen tak silně jako Dyk. Měli jsme svou samostatnost a ztratili jsme ji, uvažoval Masaryk. Dyk uvažoval jinak. Pokud ze svého mládí zůstal něčemu věrný, byl to kult titanismu, hrdosti, rytířství, které v souladu s vlastní romantickou povahou implantoval do svého nacionalismu.

Dyk byl zapřísáhlým odpůrcem habsburské dynastie a stejný byl i jeho vztah k české pozitivní politice na půdě parlamentu ve Vídni. „I děvka prodajná bez studu, bez hrdosti / má v zašlu skrytý kout. / A tváří v tvář potupné přítomnosti / si může časem vzpomenout. . . / A muž ten prodajný, jenž kde komu se dává / žije ze lží, ze svých zrad, / ‚Já byl jsem čestný,‘ náhle vzpomínává. / ‚Já bil se jedenkrát!’.“ Pozitivní práci ve prospěch monarchie, která by mohla přinést národu určité výhody nebo zlepšit jeho postavení v rámci říše, považoval za neodpustitelný oportunismus a za poškozování národních zájmů. Ty stavěl na žebříčku svých politických cílů na první místo. Všechny ostatní problémy doby byly podle něho podřadné a jen bránily lidem v uskutečnění velkého snu, osvobození z rakouské nadvlády. Proto Dyk ignoroval i sociální otázku. Tvrdil, že ji budou moci lidé řešit, až nastane národní osvobození. Do té doby se mělo všechno podřídit nacionálním idejím.

Ještě před válkou se redaktor „Samostatnosti“ Dyk vrhá do volebního boje jako kandidát strany státoprávně pokrokové, početně slabé a ne příliš výrazně svými představiteli reprezentované jediné české politické strany, která počítala se světovou konflagrací a usilovala o naší samostatnost. Tehdy se ve volbách roku 1911 vytvořil ne právě zásadový volební kartel mladočechů s národními socialisty a staročechy. Osobně plachý a nesmělý básník – idealista Dyk se vrhá obětavě do volební kampaně, kterou ovšem – spíše ke svému uspokojení než pohoršení – prohraje. Proti 3.215 hlasům kartelového kandidáta národního socialisty Choce dostane na Královských Vinohradech jen 205 hlasů a skončí na předposlední, čtvrtém místě.

Volební prohra z roku 1911 měla na Dyka úplně opačný vliv, než by se dalo očekávat. Nestáhl se do sebe, aby bezpečně, pouze prostřednictvím literatury, působil na ty, kteří nepochopili jeho politické vize. Dyk v té době vydává konfiskovanou brožuru „O Balkánu a o nás“, kde nám staví osvobozenecký boj jihoslovanských národů proti turecké nadvládě za vzor. Jedinou správnou cestu českého národa viděl v uskutečnění tzv. katastrofické politiky, která počítala s rozbitím Rakousko - Uherska.

Evropský status quo povážlivě kolísá a vypuknutí války viselo ve vzduchu. A sarajevským atentátem opravdu vypukla. Protože viděl, že došlo na jeho „katastrofální politiku,” vsadil Dyk všechno na jednu kartu. Začal psát ofenzivní články do radikálního protidynastického listu Samostatnost. Protože ale válečná cenzura byla mnohem přísnější, než tiskové restrikce před válkou, Dyk jako odpovědný redaktor dostával jednu výstrahu za druhou, a to až do úplného zastavení listu v září 1914. Inspirován antirakouským nadšením svého vzoru Karla Havlíčka Borovského přešel Dyk okamžitě po zastavení Samostatnosti do časopisu Lumír, ze kterého vytvořil novou baštu protirakouského odboje. Obava z jeho uvěznění dokonce přiměla v roce 1915 Masaryka, který tou dobou již pobýval v zahraničním exilu, aby prostřednictvím Beneše přemluvil Dyka k odchodu ze země a k zahraniční odbojové činnosti. Dyk přes počáteční výhrady slíbil, že na falešný bulharský pas odcestuje do Švýcarska. V roce 1915 se mu však – v důsledku jedné z Benešových intrik – nepodařilo včas uprchnout ze země. Dyk byl obžalován za satirický protirakouský román „Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova“, který unikl cenzuře, a nakonec byl i vězněn pro spojení s Maffií. Jeho literární projevy, zejména básně, patří k tomu nejlepšímu, co česká literatura za světové války vytvořila. Je téměř neuvěřitelné, že známou báseň „Země mluví“, Dyk napsal ve vídeňském vězení.

Dykův nacionalismus byl tehdy podroben tvrdé zkoušce, právě nyní se mohla projevit upřímnost a nekompromisnost jeho občanského postoje. A také se projevila. Dyk měl morální právo, jako spoluvězeň k smrti odsouzených Kramáře a Rašína, sám čekající na svůj proces, vyzývat své spolubojovníky na všech frontách světové války jménem rodné země: „Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká / pro toho, který splnil, co čeká. / Prosím tě, matka tvá, braň si mne, synu! / Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. / Opustíš-li mne nezahynu. / Opustíš-li mne, zahyneš.“

Vznik Československa, dosažení životního snu Viktora Dyka, s sebou přinesl zásadní otázku: Co udělat s menšinami, které Československo získalo? Existovaly dva modely. Prvním byla forma národnostního státu, kde by měly všechny národnosti usazené v zemi stejné postavení. Národnostní roztříštěnost by přitom slučovala nadřazená přirozená loajálnost ke zřízení republiky. S tím ale nesouhlasili zastánci druhé alternativy, mezi něž patřil i Dyk. Ti chtěli vytvořit národní stát. Menšiny by v něm disponovaly všemi občanskými právy, nebyl by jim ale přiznán žádný zvláštní národnostní status. „Chceme stát národní, ne že bychom chtěli dobývat, ale že chceme bránit. Je-li to náš národ, který si vybudoval republiku Československou, je-li náš národ jediným, který má zájem na jejím udržení, plynou z těchto premis určité důsledky. Byla by neopatrnost neuvědomovat si jich a byla by zaslepenost nejednat podle toho. Situace je příliš vážná, abychom směli být neopatrnými a zaslepenými.”

Dyk chápal národ romanticky, v podstatě v duchu Herderových idejí, jak je u nás přejímala Jungmannova generace a jimiž se v postatě udržovalo české národní vědomí až do devadesátých let předminulého století. Národ je vymezován především jazykově a biologicky, kmenově, či jak se tehdy říkalo „rasově“. Toto obrozenecké pojetí národa Dyk v duchu obrozenectví spojuje i s myšlenkou slovanskou. Slovanské národy, jazykově i kmenově nám blízké, tvoří s námi určitou vyšší jednotu. Do takto chápané národní pospolitosti se člověk rodí; volit si ji nemůže, ale může se odrodit, své národnosti se vzdát, což je považováno za těžký zločin.

Národní zájmy jsou prioritní, vše ostatní, zejména specifické zájmy stavovské, sociální, třídní, stranické či náboženské, je jim podřízeno. V tomto duchu spojovala Čechy strana staročeská, po ní se o to ještě krátkou dobu pokoušela strana mladočeská.

Dykovo pojetí nacionalismu bylo ovlivněno především německými a francouzskými teoriemi. Odtud v něm také silně proniká tradicionalismus, který vhodně korespondoval s převažujícím historismem. Přijímal Palackého pojetí českých dějin, které bylo nejintegrálnějším zdůvodněním českého historismu a v dobové české literatuře a publicistice se až na nepatrné výjimky bezvýhradně přijímalo.

Mnohokrát Dyk opakuje známou tezi o národě jako společenství mrtvých, živých a nenarozených, které je podkladem jediné smysluplné kontinuity lidského života. Národní kolektiv je tedy nepřetržitým dialogem živých s mrtvými, kteří připravovali dnešek, a s nenarozenými, kteří jednou budou přejímat dědictví současnosti. „Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou vším jiným spíše než národem,“ píše Dyk v roce 1928.

V březnu roku 1921 Dyk v článku „Dvě kapitoly“ jednoznačně charakterizuje nacionalismus jako stupňované vědomí odpovědnosti. „Každý národ má svou mravní povinnost usilovati o duchovní primát; velikost tohoto úsilí a vztyčení ohromné této mety může vybičovat v něm všechno úsilí a vzepětí. Ale, kde neběží všem už jen o duchovní primát a hůře, kdy už cíl posvětí prostředky a bojuje se o světovou nadvládu, buď jak buď; tehdy už nacionalism nemá ani autokritiky, ani mravů nevychovává, tehdy prostě nacionalismus stává se šovinismem. Že u nás kritika protinacionalistická oba pojmy, z nichž druhý je karikaturou prvého, tendenčně ztotožňovala, velmi uškodilo našemu intelektuálnímu vývoji od let osmdesátých, způsobilo zmatek v miliónu mladých hlav, který potrval u mnohých desítiletí a z něhož se přemnozí nevyléčili vůbec.“ Nutno dodat, že někteří nejsou vyléčení ani na začátku 21. století.

Šovinismus Dyk vždy ostře odmítal, přesto byl často z něho obviňován. Ve všech polemikách o nacionalismu svým protivníkům vytýkal, že zaměňují nacionalismus se šovinismem. Jeho integrální nacionalismus byl veskrze pozitivní.

Dyk rovněž přesně charakterizoval nacionalismus německý, když prohlašuje: „Nacionalismus jiných národů vrcholí v lásce k svému národu a je šťasten štěstím svého národa; jest osudovou tragikou Němců, že německý národní cit uspokojí jen neštěstí národů ostatních a že šovinismus německý (zde už Dyk klade rovnítko mezi německým šovinismem a nacionalismem, ipso facto u Němců tedy nevidí jiný nacionalismus než šovinistický) musí spojit lásku k svému národu s nenávistí ke všem ostatním.“

Nedlouho před svou smrtí Dyk píše: „My zatím od roku 1918 jsme ukolébáni v sen. Idea národní se vyžila, máme svou republiku. A poněvadž třeba míti ideál, hledají se cíle širší a vyšší. Našly se a nacházejí, zatímco v Rakousku postupuje Heimwehr, v Německu a u nás hakenkreuzleří. V uspávaném duchu nebezpečných snah vychovávají se naše děti, naše mládež. Nepřijde jednou příliš drsné probuzení? (...) Jsou–li jiní národové schopni trvalého a soustavného napětí sil v boji o věc špatnou, musíme aspoň takovou, ne–li dvojnásobnou tuhost a energii rozvinout v hájení dobré, spravedlivé věci.“

Dyk se ukázal být i úspěšným vizionářem, když tvrdil, že ústupky Francie a Velké Británie vůči Německu poté, co nesplnilo některé body Versailleské smlouvy, mohou být symbolickým prstem podaným čertu. Čert se ale podle něj s prstem nespokojí. Ještě v roce 1929 se divil některým politikům, kteří považovali za reálnou jakoukoliv dohodu s národem žijícím západně od Československa. „Tisíciletý zápas mezi námi a mezi Němci nevznikl z našich ambicí. Němcům je nepohodlné samo naše bytí. Stojíme v cestě jejich světovládným ambicím. A netajme si to. Stejně jako tento zápas z naší vůle nevznikl, z naší vůle konec nevezme. Formy tohoto zápasu mohou se zmírnit, ale z protilehlosti našich národních zájmů je nutná opatrnost při každém spojenectví.”

I přes vřelé sociální cítění, které bylo částečně deformováno „národní zradou“ sociální demokracie v době projednávání Badeniho jazykových nařízení a i v dobách světové války, Dyk uznával kapitalismus jako životaschopný hospodářský systém, který vyžaduje neustálé cílevědomé reformy. „... o udržení systému kapitalistického rozhodne duch a prozíravost kapitálu, převaha stánky kladné nad stránkou zápornou nebo naopak stránky záporné nad stránkou kladnou. Toť problém moderní civilizace.“ Hospodářský řád byl pro Dyka podřízený národním zájmům a jeho obavy před socialismem plynuly především z úvah o jeho nebezpečí pro český národní stát. Jednou se vyjádřil, že by dal přednost reakčnímu systému ve vlastním státě před pokrokovým režimem ve státě cizím.

Velké nebezpečí pro republiku spatřoval rovněž v českých komunistech. Ty považoval za stejně protistátní skupinu, jako byli například Němci z pohraničí. Komunisté totiž svými aktivitami přímo negovali všechny jeho sny o jednotě národa. Dykovi se příčily separatistické úchylky komunistů, když na půdě sněmovny nebo v senátu srovnávali působení české správy na Slovensku s novodobým kolonialismem a v separatistických tendencích povzbuzovali i sudetské Němce. Dyk si nepřál, aby byla komunistická strana zakázána. Chtěl pouze, aby komunistické živly zmizely z vysokých parlamentních funkcí, a aby jejich stále četnější výstřelky nebyly tolerovány. O bolševické revoluci v Rusku prohlásil, že byla opravdovým neštěstím, protože bolševici popustili uzdu krvavé anarchii, která zachvátí celé Rusko natolik, že se tento kolos na bortících se hliněných nohou stane obětí cynického dobrodruha. Za takového dobrodruha považoval právě Lenina. „V podstatě úspěch Leninův není úspěchem proletariátu, není úspěchem širokých mas, není především úspěchem demokracie. Lenin šel za svým snem, svou myšlenkou a svou silou byl silen . . . zvítězil; ne proto, že vůle jeho byla vůlí mas, jeho ideál jejich ideálem, jeho víra jejich vírou; ale proto, že měl dosti bezohledné a kruté energie vnutit jim svou vůli, nadiktovat svůj ideál a svou víru. “

V. Dyk rovněž vytvářel nadčasovou prózu a poezii a ve své podstatě kritizuje i dnešní stav věcí. Jistě by nenapsal, při pohledu na rádoby dnešní „nacionalisty“, kteří pochodují v ulicích našich měst pod vlajkami schwarz-weiß-rot, nic jiného než co napsal v roce 1930. „Příznačné pro typ Čecháčka–republikána je stálé omlouvání vůči cizině, spojené s pomlouváním vlastního domova. (...) Angličan má přísloví, kterým solidarita Angličana s Anglií je až brutálně vyjádřena: ‚Právo, bezpráví, je to má zem!‘ Němec hájí svého státu a svých zájmů a dovede z poražení, závazku, učiniti občanskou ctnost. Toť povaha germánská. Slovan dovede sympatisovati s odpůrcem státu, poněvadž je mu nesympatický režim; viděli jsme to za války rusko–japonské a vrcholu této nestátní politiky dosaženo za války světové. Kálet do vlastního hnízda, toť povaha slovanská. Ale není to strašná nerovnost, která vrhala v minulosti a vrhá v přítomnosti těžké stíny? Nezbavíme–li se osudné této vlastnosti, budeme povždy v nevýhodě. Národní náš odpůrce nemusí sháněti materiál proti nám. Dodáme mu ho promptně sami. Peroutkové a Rádlové už se o to přičiní. Stačí, převezmou–li argumenty české a přisvojí si zbraně, doma proti domovu ukuté. Snad ještě u Románů najde se něco podobného. Snad, ale ne v té míře a v tom rozsahu. Pomlouvati domov je specialitou slovanskou. Nejvyšší však čas, abychom už se této speciality zbavili. V podstatě to není národ jako celek, který hřeší, je to hrstka jeho příslušníků, kteří dokazují usilovně, že jsou lepší než ti druzí. (...) Jejich vlastní vznešenost, duchovní povýšenectví může vyniknout jako protějšek zhanobené vlasti, nebo, jak Peroutkové píší, „této země“. Dosti už pustého tohoto řádění domýšlivých povýšenců, kteří v ponížení rodné země vlastní slávu a prospěch hledají. Národní náš organism, nemá–li v době hodně vážné propadnouti nebezpečné chorobě, musí se zbavit těchto škodlivin. Těm, kdož pomlouvají svůj národ, aby získali v cizině reputaci „evropsky myslících Čechoslováků“, musí býti dáno najevo, že shánějíce přízeň ciziny, ztrácejí domov!“

Osobně byl Dyk člověkem velmi mírné povahy, citlivý vůči násilí a bezpráví, zejména pokud je pácháno na lidech, kteří se nemohou bránit. Nedožil se ani nacistického masového vyvražďování, ani hromadného stalinského teroru, v obou případech bychom však od něho mohli očekávat jedině zhnusení, pobouření a odpor.

Smrt Viktora Dyka zastihla v mořských vlnách (nejpravděpodobněji byl raněn srdeční mrtvicí) v zátoce ostrova Lopud u Dubrovníku 14. května 1931. S poctami byl převezen do Prahy a pohřben na Olšanských hřbitovech.

Přestože Dykovy názory nebyly ve své době obecně sdílené ani rozšířené a jejich nositel byl často oficiálními činiteli označován za negativistického šovinistu, byl Dyk svým způsobem vizionář. Jeho dvě nejtíživější noční můry - německý nacionalismus (šovinismus) a komunismus totiž krajně nepříznivě určovaly klima v Československu víc než jedno půlstoletí. Protože především v historii kdyby neplatí, lze už bohužel jen v akademické rovině vést diskuse o tom, co by se stalo, kdyby Dyk svůj „boj s větrnými mlýny” vyhrál a společnost vzala jeho obavy z německého nacionalismu (šovinismu) a komunismu včas vážně.

Autor: Martin Kadlečík | neděle 31.8.2008 19:52 | karma článku: 12.49 | přečteno: 1478x

Další články blogera

Martin Kadlečík

Fotoblog - J&T Banka Prague Open 2015

V Praze na tenisových dvorcích TK Sparta Praha probíhal od 27. dubna do 2. května WTA turnaj J&T Banka Prague Open 2015 s dotací 250 000 dolarů. Turnaj vyhrála Karolína Plíšková.

11.5.2015 v 15:01 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 1446 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Petr Omelka

Rosslyn Chapel - nejtajemnější stavba Evropy - část první

Zmrazená hudba nebo domov včel, to jsou jen některé ze zvláštností, které v sobě ukrývá kaple v Rosslynu.

26.9.2017 v 21:50 | Karma článku: 11.76 | Přečteno: 203 | Diskuse

Libuse Palkova

Manžel hlava rodiny

Jestliže jsme se minule věnovali rodinným propletencům, nemůžeme opomenout tak důležitý článek rodiny jakým je manžel. Pokusíme se vyhnout trapným ohraným klišé jako manžel paroháč a zkusíme pátrat v literatuře i kinematografii.

26.9.2017 v 20:37 | Karma článku: 6.85 | Přečteno: 234 | Diskuse

Jana Slaninová

Babi milovala Chladila a trošíčku falešně zpívala

Kdykoli v rozhlase po drátě dávali pořad Hrajeme za dobrou práci, hrajeme jubilantům, poslala mě babi otočit knoflíkem té dřevěné bedýnky s tkaným hadrem vpředu. "A dej to naplno, Janinko. Budu si s nima zpívat!"

26.9.2017 v 19:42 | Karma článku: 14.29 | Přečteno: 210 | Diskuse

Milan Šupa

Pěst železné spravedlnosti! Jednou tě člověče dostihne! Nemůžeš ji uniknout!

Na konci našeho života se každý z nás ocitne před realitou nezbytného kroku do neznáma! V bázni a v úzkostlivém tušení spravedlnosti, nepodléhající současným lidským kritériím se nám pak budou jevit všechny věci úplně jinak.

26.9.2017 v 15:15 | Karma článku: 6.57 | Přečteno: 188 | Diskuse

David Gruber

Evropský den jazyků – jak jsme na tom s cizími jazyky?

Před chvílí jsem absolvoval své povídání na téma cizích jazyků naživo v pořadu Českého rozhlasu Radiofórum. Rozumím tomu, že hostů pořadů je hodně a že jeden každý má prostor pouze v řádu desítek sekund. Nicméně...

26.9.2017 v 13:41 | Karma článku: 11.04 | Přečteno: 339 | Diskuse
Počet článků 49 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2239
Vystudoval Fakultu lesnickou a environmentální na České zemědělské univerzitě v Praze. Zajímá se o to, co se kolem něho děje, a o historii. Z historie se zaměřuje hlavně na 1. pol. 20. století. Je konzervativním nacionalistou a i z toho důvodu nemá rád socialismus (rudý ani hnědý), liberalismus, multikulturalismus a ostatní dekadentní ideové konstrukce, které rozkládají starou dobrou Evropu.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.