Právě před sto lety, 25. srpna 1908, se v Čelákovicích u Prahy jako jedno z pěti dětí truhláře Aloise a jeho ženy Anny, rozené Zimové, narodil pozdější hrdina II. světové války a letecké eso Alois Vašátko.
Dva jeho strýcové, plukovníci Karel a Václav Vašátkovi, bojovali za I. světové války v československých legiích v Rusku. Plukovník Karel Vašátko, jehož typická tvář zborovského hrdiny, charakterizovaná bílým obvazem hlavy, je známa z legionářské literatury, odešel do Ruska roku 1912 jako kandidát profesury. Po vypuknutí světové války vstoupil jako starodružiník do legií. V bitvě u Zborova byl těžce zraněn a v Čeljabinsku svému zranění podlehl.
Jeho mladší bratr, plukovník Václav Vašátko, přešel do ruského zajetí jako jednoroční dobrovolník rakousko-uherské armády. Vstoupil do československých legií, s nimiž se zúčastnil i bojů u Samary a Bachmače. Po slavném návratu legií do vlasti se stal důstojníkem z povolání. V roce 1941 byl za svou vlasteneckou činnost nacisty uvržen do žaláře a v koncentračním táboře se dočkal znovuvzkříšení naší svobody. Oba tito důstojníci byli vzorem svému synovci, pozdějšímu kapitánu letectva Aloisu Vašátkovi. Obecnou a měšťanskou školu Alois Vašátko navštěvoval v Solnici a později v Týništi nad Orlicí. Roku 1927 odmaturoval s vyznamenáním na Učitelském ústavu v Hradci Králové.
Dne 1. 10. 1928 nastoupil vojenskou prezenční službu, aby svou oslnivou kariéru stíhacího esa zahájil jako dělostřelec. Prezenční službu ukončil jako podporučík v záloze, ale rozhodl se pro kariéru profesionálního vojáka. V letech 1929 – 1931 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a ukončil ji v hodnosti poručíka dělostřelectva. V roce 1935 na vlastní žádost absolvoval kurz leteckých pozorovatelů v Prostějově a poté byl přidělen ke 2. leteckému pluku v Olomouci. V letech 1937-1938 prodělal pilotní výcvik a stal se velitelem 14. pozorovací letky, vyzbrojené dvojplošníky Letov Š-328. Zde sloužil až do tragického 15. března 1939.
Pro lidi jako Alois Vašátko bylo samozřejmostí, že po 15. březnu nesloží ruce do klína a že si najdou cestu, jak se zapojit do boje na té správné straně. A tak 9. 7. 1939, poblíž Velkého Polomu na slovenské straně Beskyd, Vašátko tajně přechází hranice do Polska. V Krakově, na československém konzulátu, se přihlásil do vznikající zahraniční armády. Jako většina československých letců směřoval do Francie, kam odplul 28. 7. 1939 z přístavu Gdyně na palubě lodi „Chrobry“.
Podle dohody s francouzskou vládou museli českoslovenští vojáci podepsat vstup do Cizinecké legie s klauzulí, že okamžitě po vypuknutí války s Německem budou uvolněni pro samostatné československé jednotky. Poté, kdy 23. srpna 1939 podepsalo Německo se Sovětským svazem pakt o neútočení, pochopili i francouzští pacifisté, že válka je neodvratná. Válka pak skutečně 1. září 1939 vypukla a 7. 9. 1939 byl Vašátko přijat do svazku francouzské L’Armée de I’Air. Byl zařazen mezi stíhače a na francouzskou letovou techniku se přeškoloval v Chartres.
Opravdová válka pro něj začala den po vpádu Wehrmachtu do západní Evropy, konkrétně 11. května 1940, kdy byl přidělen k GC I/5, která létala na poměrně kvalitních stíhačkách Curtiss Hawk H-75C.1 amerického původu. Svůj první křest ohněm Vašátko podstoupil 14. 5. 1940 a první dvě potvrzená vítězství si připsal o tři dny později, kdy se sedm curtissů od GC I/5 utkalo s osmi Messerschmitty Bf 109E. V průběhu necelých čtyř týdnů bojů proti taktické, technické a materiální převaze Luftwaffe dosáhl Vašátko pozoruhodných výsledků.
Za toto období nalétal celkem 52 operačních hodin a bylo mu přiznáno 12 sestřelů jistých a 2 pravděpodobné. Stal se tak vůbec nejúspěšnějším Čechem ve válce ve Francii a zároveň zaujal pátou příčku v tabulce nejúspěšnějších stíhačů celé francouzské L’Armée de I’Air. Tento fakt je o to pozoruhodnější, když si uvědomíme, že Vašátko trpěl oční vadou, konkrétně dalekozrakostí. Francouzská kampaň rychle spěla ke svému konci a 20. června 1940 zbytky CG I/5 přeletěly Středozemní moře a dosedly na severoafrické základně Alžír-Maison Blance. Francie byla poražena a českoslovenští příslušníci byli 5. 7. 1940 z jednotky uvolněni.
Českoslovenští vojáci odjeli vlakem do marocké Casablanky, kde se 8. 7. nalodili a 4. 8. 1940 dorazili do britského přístavu Cardiff. V Anglii vyměnil Vašátko tmavomodrou francouzskou uniformu za šedomodrý stejnokroj RAF a stal se jedním ze zakládajících členů 312. čs. stíhací perutě. Již svým personálním složením 312. peruť náležela k elitě nejen československé letectva, ale i celé RAF. Dne 26. 9. 1940 se „třistadvanáctka“ přesunula na letiště Speke, situované 10 km jihovýchodně od Liverpoolu. Tam jí byl svěřen úkol vzdušné obrany tohoto města, které bylo jedním z nejdůležitějších přístavních a průmyslových center Velké Británie.
Dne 8. 10. 1940 se Vašátko spolu s J. Stehlíkem a D. E. Gollamem podílel na prvním vítězství 312. perutě. Piloti startovali z letiště Speke a okamžitě po startu spatřili osamělý Junkers Ju 88A-1 od útvaru 2./KGr 806. Během jedenácti minut byla celá akce hotová a piloti již podávali hlášení. Šlo pravděpodobně o nejrychlejší sestřel v historii Fighter Command. Vašátko se ale projevil jako velmi schopný důstojník a respektovaný velitel. Proto byl 17. 11. 1940 jmenován velitelem letky B 312. perutě. Dne 29. 5. 1941 se peruť stala součástí elitního kenleyského wingu a účastnila se akcí nad okupovaným kontinentem. Dnem 5. 6. 1941 se Vašátko stal velitelem celé 312. perutě. Vašátko byl velkým zastáncem vzniku vlastního československého stíhacího wingu, který by byl složen z československých stíhacích squadron č. 310., 312. a 313.
Této své vizi věnoval velké úsilí a dostávalo se mu podpory z různých vyšších míst. Nakonec se jeho snaha vyplatila a projekt se stal skutečností. Velitelem nové a zároveň první československé vyšší letecké jednotky se podle očekávání stal právě Vašátko. Dne 3. 5. 1942, kdy byl povýšen do hodnosti Wing Commander, můžeme považovat za datum vzniku československého stíhacího wingu. Nový útvar byl zakrátko vržen do útočných operací nad okupovanou pevninu. Cíle bostonů, doprovázenými Čechoslováky, ležely především v pobřežním pásmu severovýchodní Francie, nad Bretaní.
Z jedné z takových akcí, 23. 6. 1942, se W/Cdr A. Vašátko nevrátil. Wing se vracel z doprovodu Bostonů nad Morlais. Němci ale tentokrát na formaci RAF zaútočili skoro až nad anglickým pobřežím. Vašátko spolu se 312. squadronou poskytoval výškové krytí vracejícím se bostonům. Pozemní kontrola ohlásila Němce 10 až 15 km napravo, když byly anglické břehy již na dohled. Z levé strany kdosi zakřičel do rádia: „Vpravo focke-wulfy!“ „Break away!!!“ – zrušit sestavu – okamžitě reaguje Vašátko a strhne svůj spitfire do prudké pravotočivé stoupavé zatáčky do směru hlášených Němců.
A v tom se to stalo. Snad za to mohla jeho oční vada, dalekozrakost, kterou skrýval, chvilková nepozornost či nešťastná náhoda, ale během pravotočivé stoupavé zatáčky vrazil do břicha Fw 190A-3, který pilotoval Wilhelm Reuschling od 7./JG 2. Oba stroje se zřítily do moře. Zatímco Němec vyskočil a byl zachráněn, Vašátka stáhl jeho zničený stroj s sebou do hlubin. Vysoký sloup vody, který vytrysknul z moře asi 10 km východně od mysu Start Point, označil místo dopadu stroje prvního velitele československého stíhacího wingu.
Jeho tělo moře nikdy nevydalo. Proto je Vašátkovo jméno vzpomenuto na 64. panelu tzv. kamenné knihy v památníku v Runnymede, kde jsou zaznamenána jména všech pilotu RAF, jejichž hroby nejsou známy. Československé letectvo tak přišlo o vynikajícího letce, důstojníka a organizátora. Za svou mimořádně úspěšnou bojovou činnost byl Alois Vašátko několikrát vyznamenán. Celkem třikrát mu byl udělen Československý válečný kříž, dvakrát Československá medaile Za chrabrost, Československá medaile Za zásluhy I. stupně, Pamětní medaile československé zahraničního armády (se štítky F a VB), Řád MRŠ III. třídy. Francouzi mu udělili vysoký řád Légion d’Honneur (Chevalier) a Croix de Guerre se sedmi palmami, dvěma stříbrnými a jednou zlatou hvězdou. Britové mu udělili Distinguished Flying Gross (DFC), ironií osudu mu byl udělen v den jeho smrti, The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star, Defence Medal a War Medal.
Po válce byl in memoriam povýšen na podplukovníka, roku 1991 na plukovníka a 8. 3. 1992 na generálmajora in memoriam.
